Nezvaná matka: Když vás vlastní syn vymaže ze svého života, ale čeká, že budete stát po jeho boku

„Mami, prosím tě, nechoď tam. Nikdo tě tam nechce.“ Ta slova mi Marek řekl do telefonu s takovou samozřejmostí, až mi ztuhla krev v žilách. Bylo to týden před jeho svatbou. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Vždyť jsem jeho matka! Vychovala jsem ho sama, když nás jeho otec opustil. Vždycky jsem si myslela, že jsme spolu měli zvláštní pouto. Ale teď? Teď mě můj vlastní syn nechce na nejdůležitější den svého života.

„Ale proč? Co jsem ti udělala?“ šeptala jsem do telefonu, ale Marek už zavěsil. Zůstala jsem sedět v tichu, jen tikot hodin mi připomínal, že čas běží dál, i když se mi právě zhroutil svět.

Celý týden jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Sousedka paní Novotná se mě ptala, proč jsem tak bledá. „Nic mi není,“ zalhala jsem. Komu bych to taky řekla? Kdo by pochopil, jak bolí být matkou, kterou si vlastní dítě nepřeje na svatbě?

V den svatby jsem si pustila rádio nahlas, abych neslyšela ticho. Představovala jsem si Marka v obleku, jak se směje vedle své nevěsty Lucie. Nikdy jsem ji pořádně nepoznala. Vždycky byla odtažitá a Marek se kvůli ní začal vzdalovat. Ale že by to došlo až sem?

O týden později mi přišel e-mail od Lucie: „Aleno, potřebovali bychom pomoct s hlídáním malého Filípka v sobotu. Můžete přijít?“ Ani slovo o svatbě. Ani omluva. Jen požadavek. Jako bych byla služka, ne babička.

Seděla jsem nad tím e-mailem dlouho. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem Marekovi pomáhala s úkoly, když byl nemocný, když měl první lásku a přišel domů uplakaný… A teď? Teď mám být jen někdo na hlídání?

Rozhodla jsem se odpovědět: „Ráda Filípka pohlídám. Ale ráda bych si s vámi oběma promluvila.“

V sobotu ráno přišli oba – Marek i Lucie. Byli nervózní. Filípek se ke mně rozběhl a objal mě kolem krku. „Babičko!“ vykřikl radostně. V tu chvíli jsem věděla, že kvůli němu to musím zkusit.

„Mami,“ začal Marek opatrně, „víš, že jsme měli svatbu…“

„Vím,“ přerušila jsem ho tiše. „A taky vím, že jste mě nepozvali.“

Lucie se zamračila: „Mysleli jsme, že by to bylo pro všechny jednodušší.“

„Jednodušší pro koho?“ zeptala jsem se a podívala se jim do očí. „Pro vás? Pro mě? Nebo pro vaše hosty? Jsem vaše rodina. Ať už si myslíte cokoli.“

Marek sklopil oči. „Lucie měla pocit, že bys tam nezapadla…“

„A ty? Ty jsi co cítil?“

Chvíli bylo ticho. Pak Marek zašeptal: „Byl jsem zbabělec.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o Lucii nebo o svatbu. Jde o to, že Marek nikdy neuměl stát za svým názorem. Vždycky chtěl všem vyhovět – i na úkor mě.

„Chcete po mně pomoc? Chcete, abych byla součástí vašeho života? Tak mě musíte přijmout celou – i s tím, co vám třeba není příjemné,“ řekla jsem pevně.

Lucie se zamračila ještě víc: „Nechci žádné scény.“

„Tohle není scéna,“ odpověděla jsem klidně. „Tohle je moje bolest.“

Filípek si hrál na koberci a nic netušil o napětí mezi dospělými.

Nakonec Marek řekl: „Mami, promiň. Opravdu mě to mrzí.“

Nevím, jestli mu to věřím. Ale vím jedno – už nikdy nedovolím, aby mě někdo bral jako samozřejmost.

Když odešli a já zůstala sama s Filípkem, dívala jsem se na jeho spící tvář a přemýšlela: Je možné znovu najít své místo v rodině, která vás odmítla? Nebo je lepší začít žít konečně pro sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Odpustili byste synovi takovou zradu?