Samota mezi čtyřmi stěnami: Když rodina zmizí ve chvíli největší potřeby

„Mami, prosím tě, já už opravdu nemůžu…“ šeptám do telefonu, zatímco v náručí držím plačící Aničku. Je tři ráno a já už třetí noc po sobě nespala víc než hodinu v kuse. V hlavě mi hučí, tělo bolí a mám pocit, že každou chvíli omdlím. Na druhém konci je ticho. Pak se ozve unavený hlas mé matky: „Lucie, my jsme s tátou taky všechno zvládli sami. Musíš si zvyknout.“ A zavěsí.

Zůstávám stát uprostřed obýváku našeho panelákového bytu v Brně a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Vždyť mi tolikrát slíbili, že nám pomůžou! Že až přijde miminko, budou tu pro nás. Ale teď? Táta jezdí s kamarády na ryby, máma chodí na nordic walking a sestra Lenka má „své starosti“. Nikdo nemá čas. Nikdo nechce slyšet, že jsem na dně.

Pavel, můj manžel, se snaží. Po práci běží domů, vaří večeře, v noci vstává k Aničce, ale i na něm vidím únavu. Sedíme spolu u stolu, on si třese rukama a já mám pocit, že mezi námi roste neviditelná zeď. „Lucie, já už fakt nevím, co víc mám dělat,“ říká jednou večer tiše. „Možná jsme si to měli líp promyslet…“

Ta věta mě bodne do srdce. Vždyť jsme po dítěti toužili tolik let! Prošli jsme si dvěma potraty, nekonečnými návštěvami u lékařů, slzami i nadějí. A teď? Teď máme zdravou holčičku a místo radosti cítím jen úzkost a samotu.

Začínám se uzavírat do sebe. Přestávám volat kamarádkám – všechny mají své životy, své děti, své starosti. Když mi někdo napíše na Messengeru „Jak se máš?“, odpovím stručně: „Dobře.“ Nechci být za tu ufňukanou matku, která si stěžuje.

Jednoho dne přijde Lenka na návštěvu. Sedí na gauči, kouká do mobilu a Anička vedle ní pláče. „Proč ji pořád chováš? Nech ji vybrečet,“ radí mi s ledovým klidem. „To děláš špatně.“ Mám chuť křičet. Ale místo toho jen mlčky přikývnu a dál kolébám dceru v náručí.

Večer sedím u počítače a zoufale hledám v diskuzích na eMimino.cz rady od ostatních maminek. Zjišťuju, že nejsem sama. Tolik žen píše o tom, jak je rodina nechala na holičkách. Jak je samota drtí. Jak mají pocit selhání.

Jednou v noci, když Anička konečně usne, sednu si na balkon s hrnkem studeného čaje a dívám se na světla města. Přemýšlím: Co když jsem špatná máma? Co když tohle všechno nezvládnu? Proč mě vlastní rodiče nechali samotnou právě teď?

Pavel přijde za mnou a obejme mě zezadu. „Luci… promiň mi ty slova z minule. Já tě miluju. Jen jsem taky unavenej.“ Poprvé po dlouhé době brečíme spolu.

Začínáme hledat pomoc jinde. Najdu skupinu maminek v mateřském centru na Lesné. Poprvé tam jdu s obavami – co když mě budou soudit? Ale místo toho mě vítají s úsměvem a někdo mi hned nabídne kafe. Povídáme si o nevyspání, o hádkách s partnery, o tom, jak je těžké být sama.

Pomalu se učím říkat si o pomoc – ne rodině, ale cizím lidem, kteří rozumí. S Pavlem si nastavíme pravidla: každý týden má jeden večer volno jen pro sebe. Začínáme spolu znovu mluvit.

Jednoho dne mi máma zavolá: „Lucie, slyšela jsem od sousedky, že jsi byla v mateřském centru. To jsi to fakt nezvládla sama?“ Její hlas je plný výčitek.

„Nezvládla,“ odpovím poprvé upřímně. „A víš co? Je to v pořádku.“

Položím telefon a cítím zvláštní klid. Možná jsem zklamala jejich představy o silné dceři, ale poprvé mám pocit, že jsem udělala něco správně pro sebe i pro Aničku.

Dnes už je Aničce rok. Usmívá se na mě svýma velkýma očima a já vím, že všechno to trápení stálo za to. Ale stále mě tíží otázka: Proč je v Česku tak těžké říct si o pomoc? Proč rodina často zmizí právě tehdy, když ji nejvíc potřebujeme?

Možná nejsem jediná, kdo to zažil. Jak jste to měli vy? Myslíte si, že je slabost přiznat si samotu a požádat o pomoc?