Táta si na mě vzpomněl… až když šlo o dědictví po babičce

„Terezo, otevři! Vím, že jsi doma!“ ozývalo se naléhavě za dveřmi. Srdce mi bušilo až v krku. Ten hlas jsem nepoznávala, a přesto mi byl povědomý – jako ozvěna dávno zapomenutého snu. Otevřela jsem dveře a stál tam on. Můj otec. Ten, který mě opustil, když mi bylo pět. Ten, o kterém máma vždycky říkala jen: „O něm už nikdy nemluv.“

Byl starší, než jsem si ho pamatovala z jediné fotky, kterou jsem měla schovanou pod polštářem celé dětství. Vlasy měl prošedivělé, oči unavené. Ale v tom pohledu nebyla láska ani lítost. Jen chladná rozhodnost.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ řekl bez pozdravu a prošel kolem mě do bytu, jako by tu byl doma. Zůstala jsem stát ve dveřích, neschopná slova.

„Slyšel jsem, že tvoje babička zemřela,“ začal a já ucítila bodnutí u srdce. Babička byla jediná, kdo mě nikdy neopustil. Byla mi mámou i tátou zároveň. „A že ti odkázala byt na Vinohradech.“

Najednou mi došlo, proč přišel. Ne kvůli mně. Kvůli penězům.

„To je moje dědictví,“ řekla jsem tiše.

„Jsem tvůj otec,“ odpověděl tvrdě. „Podle zákona mám nárok na polovinu.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Celý život jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby se vrátil. Jak bych mu odpustila, jak bychom spolu šli na zmrzlinu do Riegrových sadů, jak by mě objal a řekl: „Promiň.“ Ale místo toho přišel s právníkem a požadavkem.

„Proč jsi mě nikdy nehledal?“ vyhrkla jsem.

Zaváhal jen na vteřinu. „Byl jsem mladý. Nevěděl jsem, co chci.“

„A teď víš?“

„Chci to, co mi patří.“

Sedla jsem si na pohovku a rozbrečela se. Všechno to napětí, které jsem v sobě držela roky, vytrysklo ven. Máma mi vždycky říkala, že rodina je to nejcennější, co máme. Ale co když rodina znamená jen bolest?

Otec se posadil naproti mně a vytáhl papíry. „Tady je návrh dohody. Když mi dáš polovinu hodnoty bytu, nechám tě být.“

„A co když nedám?“

Pokrčil rameny. „Půjdu k soudu.“

V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka, kterou někdo znovu opustil. Jenže tentokrát už jsem nebyla dítě. Byla jsem dospělá žena, která musela chránit to poslední, co jí po babičce zbylo.

Další dny byly jako zlý sen. Máma byla v šoku, když jsem jí to řekla. „On má tu drzost?“ křičela do telefonu. „Po tolika letech? Po tom všem?“

Kamarádka Jana mi radila: „Nenech ho! To je tvoje! On si to nezaslouží.“ Ale já si nebyla jistá ničím. Právník mi vysvětlil, že podle zákona má opravdu nárok na část dědictví jako přímý potomek babičky – jeho matky.

Začala jsem chodit po úřadech, shánět dokumenty, hledat svědky toho, jak se o mě babička starala sama. Každý den byl boj – nejen s otcem, ale i sama se sebou.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byl to on.

„Terezo… můžeme se sejít? Jen na chvíli.“

Souhlasila jsem. Sešli jsme se v malé kavárně na Letné. Seděl tam už předem a nervózně si hrál s hrníčkem.

„Víš… možná jsem udělal chybu,“ začal tiše.

„Možná?“ přerušila jsem ho.

„Nevím, jak být otec,“ přiznal najednou zlomeně. „Nikdy mě to nikdo nenaučil.“

Dívala jsem se na něj a poprvé v životě ho viděla ne jako nepřítele, ale jako člověka. Zraněného, nejistého.

„Proč jsi přišel až teď?“ zeptala jsem se znovu.

„Protože jsem sám,“ zašeptal. „Nemám nikoho.“

V tu chvíli ve mně něco povolilo. Neodpustila jsem mu – to nešlo tak rychle – ale pochopila jsem, že peníze nejsou všechno. Že někdy je bolest hlubší než jakákoli částka na účtu.

Nakonec jsme se dohodli – ne podle zákona, ale podle srdce. Dala jsem mu menší část peněz a on slíbil, že už nebude zasahovat do mého života. Nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí. Ale vím jedno: rodina není o krvi ani o dědictví. Je o tom, kdo zůstane, když všichni ostatní odejdou.

Někdy večer sedím v babiččině bytě a přemýšlím: Dá se vůbec odpustit taková zrada? A co byste udělali vy na mém místě?