Táta na mojí svatbě: Rozhodnutí, které roztrhlo naši rodinu

„Nechci ho tam vidět, Kláro! Jestli pozveš svého otce na svatbu, tak tam nejdu já!“ Mámin hlas zněl jako rána bičem. Stála jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně a cítila, jak se mi třesou ruce. Vždycky jsem byla ta hodná dcera, která nikdy neodporovala. Ale teď jsem měla pocit, že mi někdo svírá hrdlo.

„Mami, je to můj táta. Já… já ho tam chci. Je to moje svatba,“ snažila jsem se šeptem, ale hlas mi přeskočil. Máma se na mě podívala s takovou bolestí v očích, že jsem měla chuť všechno vzdát. Ale nemohla jsem.

Táta odešel, když mi bylo pět. Vždycky říkal, že to bylo kvůli práci v Praze, ale máma tvrdila, že kvůli jiné ženské. Pravda byla někde mezi. Celé dětství jsem poslouchala, jak je nespolehlivý, jak nás nechal na holičkách. Přesto jsem si ho idealizovala – v hlavě jsem měla obraz tátova objetí, které mě ochrání před světem.

Když jsem mu před rokem zavolala, že jsem těhotná, poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili déle než pět minut. „Klárko, to je úžasné! A co Tomáš? Těší se?“ ptal se nadšeně. Jenže pak přišla ta věta: „Víš, že teď už musíš myslet hlavně na rodinu. Žádné výlety, žádné blbosti.“ Najednou měl pocit, že mě vlastní – že může rozhodovat o mém životě jen proto, že jsem jeho dcera a čekám dítě.

Tomáš byl jiný. Když jsem mu řekla o těhotenství, objal mě a rozbrečel se štěstím. Jenže pak přišly problémy – Tomáš přišel o práci a já zůstala na mateřské s minimem peněz. Táta mi slíbil pomoc, ale když zjistil, že Tomáš nemá práci, přestal posílat peníze. „Nebudu živit cizího chlapa,“ řekl mi do telefonu tvrdě.

Máma to všechno sledovala s úšklebkem. „Vidíš? Říkala jsem ti to. On se nikdy nezmění.“ Ale já nechtěla věřit, že je táta tak zlý. Pořád jsem doufala, že se změní – že bude chtít být součástí mého života.

Přípravy na svatbu byly plné hádek. Máma chtěla malou svatbu na radnici s rodinou a pár kamarády. Já snila o obřadu na zahradě u babičky v Ivančicích. Táta slíbil, že zaplatí catering – ale když jsme se pohádali kvůli Tomášovi, stáhl slib zpět.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s mámou a babičkou. „Kláro, proč ti na něm tak záleží? Vždyť tě nikdy nechtěl,“ šeptala babička a pohladila mě po ruce. Máma jen mlčela a dívala se z okna.

„Protože je to můj táta! Ať byl jakýkoli… chci mu dát šanci,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se.

Týdny plynuly a napětí rostlo. Tomáš byl mezi dvěma ohni – chtěl mě podpořit, ale zároveň nechtěl rozbít naši rodinu ještě víc. „Klárko, možná bys měla mámě ustoupit…“ začal jednou opatrně.

„A co já? Co moje pocity? Celý život dělám kompromisy! Chci aspoň jednou rozhodnout sama za sebe!“ vykřikla jsem a práskla dveřmi.

Den před svatbou přišel táta nečekaně k nám domů. Máma otevřela dveře a zůstala stát jako opařená.

„Dobrý den, Aleno,“ řekl tiše.

„Co tu chceš?“ sykla máma.

„Přišel jsem za Klárou…“

Vyšla jsem z pokoje a viděla tátu poprvé po letech tváří v tvář. Stál tam nejistě, v ruce kytici růží.

„Klárko… promiň mi všechno. Vím, že jsem nebyl dobrý otec. Ale chci být u toho… chci být u tvého štěstí.“

Máma se rozplakala a odešla do ložnice.

„Tati… já tě potřebuju. Ale nechci ztratit mámu,“ šeptla jsem.

Objal mě a já cítila směs lásky i bolesti.

Svatba byla krásná i smutná zároveň. Máma nakonec přišla – seděla vzadu a celou dobu plakala. Táta mě vedl k oltáři a poprvé v životě jsem cítila, že mám oba rodiče u sebe.

Po obřadu za mnou přišla máma: „Nikdy ti neodpustím, žes ho pozvala.“

„Mami… já vás oba miluju. Nechci si vybírat.“

Dnes už mám vlastní dceru a pořád přemýšlím: Můžeme někdy odpustit minulost? Nebo jsme navždy uvězněni v křivdách našich rodičů? Co byste udělali vy na mém místě?