Sousedka, která nikdy neměla dost: Příběh o hranicích a odvaze říct ne

„Markéto! Markéto, otevři, prosím tě, je to důležité!“ ozývalo se naléhavě za dveřmi. Bylo půl sedmé ráno, venku ještě šero, a já jsem se s hlavou plnou snů snažila pochopit, jestli se mi to nezdá. Ale ne, to byla Alena, moje sousedka z vedlejšího bytu. Zase. S povzdechem jsem vstala a otevřela dveře.

„Promiň, že tě budím, ale nemohla bys mi půjčit cukr? A vlastně i trochu mouky, chci dělat koláč pro vnuka. A víš co, nemáš náhodou i vajíčka?“ Její hlas byl sladký jako med, ale v očích jí blýskalo něco neústupného. Věděla jsem, že když řeknu ne, bude uražená. Když řeknu ano, bude to pokračovat. Jako vždycky.

Přistěhovala jsem se do Vršovic před třemi měsíci. Byt byl malý, ale útulný, a já doufala, že tu začnu nový život po rozvodu s Petrem. Chtěla jsem klid, anonymitu velkoměsta. Jenže už první týden mi Alena zazvonila u dveří s koláčem a úsměvem: „Vítej mezi námi! Kdybys cokoli potřebovala, jsem tady.“ Tehdy jsem netušila, že to znamená spíš: „Kdybych já cokoli potřebovala, jsi tady.“

Zpočátku mi její společnost dělala dobře. Byla jsem sama a ona byla ochotná naslouchat mým starostem. Ale brzy začaly její požadavky přibývat. Nejprve drobnosti – půjčit sůl, zalít kytky, když jede na chalupu. Pak už chtěla hlídat psa, vyzvednout balík na poště, pomoct s počítačem. A když jsem jednou odmítla – protože jsem měla práci – urazila se a několik dní se mnou nemluvila.

„Markéto, ty jsi tak hodná,“ říkávala často. „V dnešní době už takových lidí moc není.“ A já jsem se vždycky cítila provinile, když jsem chtěla říct ne. Jako bych byla špatný člověk jen proto, že mám své hranice.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a snažila se soustředit na práci. Najednou mi přišla SMS: „Markéto, můžeš mi prosím vyprat záclony? Mám bolavá záda.“ Zírala jsem na displej a v hlavě mi hučelo. Proč bych měla prát záclony někomu jinému? Proč mám pocit, že musím? Zavolala jsem mámě.

„Mami, co mám dělat? Alena mě pořád o něco žádá a já už nemůžu.“

„Musíš jí to říct na rovinu,“ odpověděla máma rázně. „Jinak tě bude využívat pořád.“

Jenže říct to nahlas bylo těžší než si připustit. Vždyť co když mě začne pomlouvat po baráku? Co když mě ostatní sousedi začnou přehlížet? V paneláku je všechno slyšet a každý ví všechno.

Další den ráno jsem potkala Alenu na chodbě. „Tak co ty záclony?“ zeptala se s úsměvem.

„Aleno, promiň, ale nemůžu ti je vyprat,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to rozmyslela.

Zamračila se. „Aha. No nic…“ Otočila se na podpatku a zmizela ve svém bytě.

Celý den jsem měla sevřený žaludek. Večer mi přišla SMS: „Nevadí ti, že jsi mě zklamala? Myslela jsem si, že jsme kamarádky.“

Seděla jsem dlouho v kuchyni a přemýšlela nad tím slovem – kamarádky. Byla to opravdu kamarádka? Nebo jen někdo, kdo mě potřebuje pro vlastní pohodlí?

Začaly přicházet další drobné útoky – pasivní agresivita na chodbě, šeptání s ostatními sousedy, pohledy plné výčitek. Jednou jsem zaslechla Alenu u výtahu: „To je ta nová, co si myslí, že je něco víc.“

Cítila jsem se osamělejší než kdy dřív. Přestala jsem chodit na společné schůze SVJ, vyhýbala se společným prostorám. Ale zároveň jsem cítila úlevu – konečně jsem řekla ne.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Byl to pan Novák z druhého patra: „Markéto, slyšel jsem od Aleny, že prý nejsi moc ochotná pomáhat sousedům…“

Zhluboka jsem se nadechla a poprvé v životě řekla: „Pane Nováku, myslím si, že každý má právo na své soukromí a hranice. Pomáhat je fajn, ale nesmí to být samozřejmost.“

Po tom rozhovoru jsem měla strach vyjít ven z bytu. Ale překvapivě se nic nestalo – nikdo mě neosočil ani nevyháněl z domu. Naopak, paní Hrdličková z přízemí mi jednou pošeptala: „Udělala jste dobře. Alena je zvyklá všechno dostat.“

Začala jsem si víc věřit. Přestala jsem se bát říkat ne – nejen Aleně, ale i v práci nebo rodině. Uvědomila jsem si, že moje hodnota nezávisí na tom, kolik toho pro druhé udělám.

Jednou večer mi někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem – stála tam Alena s prázdným pohledem.

„Markéto… promiň… Asi jsem to přehnala,“ zašeptala.

Chvíli jsme tam stály v tichu.

„Aleno… každý máme své hranice. Já už nechci být ta hodná holka za každou cenu.“

Přikývla a odešla.

Ten večer jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem: Kolikrát v životě dovolíme druhým překračovat naše hranice jen proto, abychom nebyli sami? A kdy konečně najdeme odvahu říct dost?