Dvacet let spolu, teď sama: Jak jsem se naučila žít bez něj

„Tak co budeš dělat teď, mami? Budeš si hledat nového chlapa, nebo si pořídíš psa?“ zaznělo z kuchyně, kde moje dcera Klára s úsměvem krájela rajčata na salát. Její hlas byl lehký, skoro jako by šlo o vtip. Ale já jsem v tu chvíli měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla a nechal ho ležet na podlaze mezi drobky od večeře.

Bylo to přesně tři týdny od chvíle, kdy mi Petr oznámil, že odchází. Po dvaceti letech manželství. Po dvaceti letech společných Vánoc, dovolených v Krkonoších, hádek o to, kdo zapomněl koupit mléko. Po dvaceti letech, kdy jsem věřila, že jsme rodina. „Už tě nemiluju,“ řekl mi tehdy tiše, když jsme seděli naproti sobě u stolu v obýváku. „Potřebuju začít znovu.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Všechno, co jsem považovala za jistotu – jeho ponožky na topení, jeho hrnek s nápisem Nejlepší táta na světě, jeho hlas v rádiu, když zpíval falešně s Lucií Bílou – to všechno najednou zmizelo. Zůstala jen prázdnota a ticho.

První týdny byly jako mlha. Chodila jsem do práce do knihovny na náměstí, kde jsem se snažila tvářit normálně před kolegyněmi i čtenáři. Ale doma jsem seděla na gauči a zírala do zdi. Klára se snažila být silná, ale občas jsem ji slyšela plakat v pokoji. „To bude dobrý, mami,“ říkala mi často. Ale já jsem jí nevěřila.

Jednou večer mi napsal Honza – starý známý ze školy. Prý slyšel, co se stalo, a jestli nechci zajít na kafe. Nejdřív jsem odmítla. Ale pak přišel další večer a další ticho. Tak jsem šla.

Seděli jsme spolu v malé kavárně na rohu ulice a povídali si o všem možném – o dětech, o práci, o tom, jak je těžké najít v padesáti odvahu začít znovu. Honza byl milý a pozorný. Smál se mým vtipům a díval se na mě takovým tím pohledem, který jsem už dlouho nezažila.

Začali jsme se vídat častěji. Chodili jsme na procházky do Stromovky, jezdili na výlety do Českého ráje. Bylo to hezké. Cítila jsem se zase trochu živá. Ale zároveň jsem měla pořád pocit, že něco není v pořádku. Že vlastně jen utíkám před bolestí a prázdnotou.

Jednou večer jsme seděli u mě doma a Honza mi vzal ruku do své. „Myslím, že bychom to mohli zkusit spolu,“ řekl tiše. Dívala jsem se na něj a najednou jsem věděla, že to nejde. Že nejsem připravená začít nový život s někým jiným jen proto, abych nebyla sama.

„Promiň,“ zašeptala jsem a ucukla rukou. „Já… ještě nejsem připravená.“ Honza jen smutně přikývl a odešel.

Klára mě našla sedět u kuchyňského stolu s hlavou v dlaních. „Mami… proč jsi ho nechala jít?“ zeptala se opatrně.

„Protože nechci být s někým jen proto, abych nebyla sama,“ odpověděla jsem popravdě. „Musím se nejdřív naučit být sama se sebou.“

Nebylo to jednoduché. Dny byly dlouhé a noci ještě delší. Ale pomalu jsem začala nacházet radost v maličkostech – v ranní kávě na balkoně, ve čtení knížek bez vyrušování, v procházkách po městě jen tak sama pro sebe.

Začala jsem chodit na kurzy keramiky do místního kulturního domu. Tam jsem poznala další ženy – Janu, která přišla o manžela při autonehodě; Martinu, kterou opustil muž kvůli mladší kolegyni; i paní Alenu, která žije sama už deset let a tvrdí, že je to nejlepší období jejího života.

Postupně jsme si začaly povídat i mimo kurz. Sdílely jsme své příběhy, smály se i plakaly spolu. Zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo má pocit ztráty a samoty. Ale také jsem zjistila, že samota nemusí být trest – může být příležitostí poznat sama sebe.

Jednoho dne přišla Klára domů s novým přítelem Tomášem. Seděli jsme spolu u stolu a ona se na mě usmála tím svým typickým způsobem: „Mami, víš co? Myslím, že jsi statečnější než kdokoliv jiný.“

Usmála jsem se na ni a poprvé po dlouhé době cítila opravdovou hrdost sama na sebe.

Dnes už vím, že štěstí není v bílé svatební šatech ani v tom mít vedle sebe někoho za každou cenu. Štěstí je v tom najít klid sama v sobě – i když to někdy znamená projít si bolestí a samotou.

Občas si říkám: Je možné být opravdu šťastná i bez někoho vedle sebe? Nebo je samota jen přestupní stanice k něčemu dalšímu? Co myslíte vy?