Nedala jsem ti byt, jen jsem ti dovolila tu žít: Příběh české rodiny o odpovědnosti a hranicích lásky

„Terezo, už toho mám dost! To není tvůj byt, jen jsem ti dovolila tu žít!“ křičím, aniž bych si to plně uvědomovala. Moje slova visí ve vzduchu jako těžký závoj a dívám se na svou dceru, která stojí uprostřed obýváku s rukama v bok a očima plnýma slz i vzdoru. V tu chvíli mi dojde, že jsme se ocitly na místě, odkud už není návratu.

Byt v paneláku na pražském Jižním Městě jsem koupila před dvaceti lety, když jsem ještě věřila, že všechno zvládnu sama. Manželství s Karlem bylo tehdy už jen stínem toho, co bývalo. On pil a já dělala všechno proto, aby Tereza měla klidný domov. Když Karel odešel, zůstaly jsme samy. Byla jsem na sebe pyšná – zvládla jsem hypotéku, dvě práce, večerní studium účetnictví. Tereza byla moje všechno.

Jenže roky plynuly a ona dospívala. Vždycky byla citlivá, trochu uzavřená do sebe, ale měla velké sny – chtěla studovat psychologii na Karlovce. Podporovala jsem ji, jak to jen šlo. Když ji nevzali napoprvé, utěšovala jsem ji a platila jí doučování. Nakonec se tam dostala. Byla jsem šťastná a pyšná.

Jenže pak přišla pandemie a všechno se změnilo. Tereza zůstala doma, přednášky měla online, brigádu jí zrušili. Najednou jsme byly spolu dvacet čtyři hodin denně. Začaly jsme si lézt na nervy. Já jí vyčítala nepořádek v kuchyni, ona mně zase věčné připomínání povinností. „Mami, já nejsem malá holka!“ křičela často. „Ale chováš se tak!“ odpovídala jsem.

Teď stojíme proti sobě jako dvě soupeřky. „Víš vůbec, co to je platit nájem? Víš, kolik stojí jídlo?“ ptám se jí ostře. „Mami, já ti přece dávám peníze z brigády! Ale ty mi pořád dáváš najevo, že tu vlastně nemám právo být,“ odpovídá zlomeně.

Vzpomenu si na vlastní matku. Jak mi nikdy nic nedala zadarmo, jak mi vyčítala každou korunu. Přísahala jsem si, že já budu jiná. Ale teď mám pocit, že jsem možná udělala stejnou chybu – jen z druhé strany.

„Terezo,“ začnu tišeji, „já tě mám ráda. Jen mám strach… že když tě pustím úplně, něco se ti stane.“

„Ale mami,“ povzdechne si Tereza a sedne si na gauč. „Já už nejsem dítě. Potřebuju si zkusit žít sama za sebe.“

V tu chvíli mi hlavou proběhne tolik vzpomínek: jak jsem ji poprvé držela v náručí v porodnici v Podolí; jak jsme spolu pekly vánoční cukroví; jak mě objímala po rozvodu s Karlem. Vždycky jsme byly jen my dvě proti světu.

„A co když to nezvládneš?“ ptám se tiše.

„Tak spadnu na hubu a zase vstanu,“ odpovídá klidněji, než bych čekala.

Najednou cítím slzy v očích. Tolik let jsem se snažila být silná kvůli ní – a teď mám pocit, že ji musím pustit.

„Víš co?“ řeknu nakonec. „Možná máš pravdu. Možná je čas…“

Tereza se na mě podívá s novou nadějí v očích.

„Ale chci jednu věc,“ dodám rychle. „Chci vědět, že když budeš potřebovat pomoc… přijdeš za mnou.“

„To slibuju,“ usměje se poprvé za dlouhou dobu.

Ten večer sedíme spolu u čaje a povídáme si o jejích plánech – o tom, jak by chtěla najít malý podnájem někde v Nuslích nebo na Vinohradech, jak by chtěla pracovat v dětském domově a pomáhat druhým dětem najít cestu k sobě.

Když jdu spát, přemýšlím: Udělala jsem chybu? Nebo je tohle právě ta chvíle, kdy musím přestat chránit a začít věřit? Kde vlastně končí rodičovská láska a začíná svoboda dítěte?

Co byste udělali vy? Pustili byste své dítě do světa – i když máte strach?