Co za drzostná rodina! Bal se, jedeme domů. Nikdy se sem nevrátím.

„To snad nemyslíš vážně, Martine! Tvoje matka mi právě řekla, že nejsem dost dobrá pro jejího syna!“ vyhrkla jsem, sotva jsme za sebou zabouchli dveře jejich bytu na pražském sídlišti. Martin mlčel. V jeho očích jsem viděla směs viny a bezmoci. Jeho rodiče mě nikdy nepřijali – to jsem věděla už dávno, ale dnes to poprvé řekli nahlas.

Všechno začalo nevinně. Nedělní oběd, svíčková s knedlíkem, jeho otec František naléval domácí slivovici a jeho matka Alena se snažila být milá. „Tak co, Jano, kdy už nám konečně dáte vnouče?“ zeptala se s úsměvem, který byl ostřejší než nůž na krájení masa. Martin se zasmál, já se zarděla. „Ještě máme čas,“ odpověděla jsem tiše.

Pak to začalo. Alena se rozjela: „Víš, Martine, já jsem si vždycky myslela, že si najdeš někoho lepšího. Někoho, kdo umí pořádně vařit a nebude ti bránit v kariéře.“ František přitakal: „A taky bys mohl víc pomáhat doma. Jana tě jen využívá.“

Ztuhla jsem. V hlavě mi hučelo. „To myslíte vážně? Já se snažím, jak můžu! Pracuju na plný úvazek, starám se o domácnost a ještě poslouchám tohle?“ vyhrkla jsem.

Martin se pokusil zasáhnout: „Mami, tati, to stačí! Jana je moje žena a já ji miluju.“

Ale Alena nepřestala: „To je právě ono! Ty jsi byl vždycky moc hodný. Neumíš si dupnout. Kdybys měl pořádnou ženskou, už bys měl děti a dům.“

V tu chvíli jsem vstala od stolu. „Dost! Balíme se a jedeme domů.“

Martin mě následoval do předsíně. Slyšela jsem za sebou šepot: „Vidíš? To je ta tvoje Jana. Vždycky všechno zkazí.“

Cestou domů v autě bylo ticho. Slzy mi tekly po tváři a Martin jen svíral volant. „Promiň,“ zašeptal nakonec. „Nevím, co mám dělat.“

„Měl bys mě bránit,“ odpověděla jsem zlomeně.

Doma jsme seděli v kuchyni a mlčky pili čaj. Martin odešel do ložnice a já zůstala sama se svými myšlenkami. V hlavě mi běžely všechny ty roky snahy zapadnout do jeho rodiny – dárky k Vánocům, společné dovolené na chalupě v Orlických horách, nekonečné debaty o tom, proč ještě nemáme děti.

Druhý den ráno mi přišla SMS od Aleny: „Doufám, že sis to rozmyslela a nebudeš nám bránit ve styku s Martinem.“ Zírala jsem na displej a cítila vztek i bezmoc.

Večer jsme s Martinem seděli na gauči a já to nevydržela: „Chceš tam ještě někdy jet?“

Zavrtěl hlavou: „Nechci tě ztratit.“

Ale já věděla, že to není tak jednoduché. Martin byl jedináček, jeho rodiče na něm viseli. Cítila jsem tlak – buď ustoupím já, nebo on ztratí rodinu.

Další týdny byly plné napětí. Martin byl zamyšlený, často odcházel na dlouhé procházky. Já se uzavřela do sebe. V práci jsem dělala chyby, doma jsme spolu skoro nemluvili.

Jednou večer zazvonil telefon – František měl infarkt a ležel v nemocnici v Motole. Martin tam běžel hned. Já zůstala doma – bála jsem se další konfrontace s Alenou.

Po dvou dnech přišel domů bledý a unavený: „Máma tě tam nechce vidět.“

Zlomilo mě to. „Tak dost! Takhle žít nechci!“ vykřikla jsem.

Martin mě objal: „Já vím… Ale jsou to moji rodiče.“

„A já? Já nejsem tvoje rodina?“

Mlčel.

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Novotné na Vinohradech. Bylo to těžké – otevřeně mluvit o bolesti, kterou mi jeho rodiče způsobili, i o tom, jak se Martin cítí rozpolcený mezi dvěma světy.

Jednoho dne mi napsala Alena dopis: „Jano, možná jsme byly obě tvrdohlavé. Ale Martin je naše všechno. Prosím tě, neber nám ho.“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Chtěla jsem být velkorysá, ale zároveň jsem cítila hlubokou křivdu.

Nakonec jsme s Martinem našli kompromis – on bude své rodiče navštěvovat sám a já si budu chránit svůj klid.

Ale někde uvnitř mě pořád bolí otázka: Je možné odpustit rodině, která překročila všechny meze? A neztratila jsem tím sama sebe?