Dvě tváře jedné rodiny: Když vděk nestačí

„Tohle už nikdy nedělej! Jak jsi mohla dát Matýskovi čokoládu před spaním?“ zasyčela na mě snacha Jana hned, jak vešla do kuchyně. Její hlas byl ostrý jako nůž a já zůstala stát s hrnkem kávy v ruce, neschopná slova. Matýsek si vesele hrál v obýváku, vůbec netušíc, že se právě rozpadá něco křehkého mezi mnou a jeho mámou.

Dva týdny jsem se starala o svého vnuka, zatímco Jana ležela v nemocnici s těžkým zánětem ledvin. Můj syn Petr byl v práci od rána do večera, takže všechno zůstalo na mně. Ráno jsem vstávala dřív než kohokoli jiného, připravovala snídani, balila Matýskovi svačinu do školky, běhala po bytě s vysavačem a večer četla pohádky, dokud neusnul. Byla jsem unavená, ale šťastná – myslela jsem si, že dělám správnou věc.

Jenže teď tu stojím a místo vděku slyším výčitky. „Jano, já jsem se snažila…“ začnu tiše, ale ona mě přeruší: „Snažila? Vždyť jsi mu dovolila dívat se na televizi až do devíti! A proč jsi mu dávala ty sladkosti? Víš, jak těžko ho pak dostávám do postele?“

Cítím, jak mi hoří tváře studem a vztekem zároveň. Vždyť jsem jen chtěla, aby byl Matýsek šťastný! Vzpomínám si na jeho smích, když jsme spolu pekli bábovku nebo když jsme stavěli bunkr z dek. Vždycky mě objal a řekl: „Babičko, ty jsi nejlepší.“

Ale teď tu stojím jako provinilec. Petr se mezitím objeví ve dveřích a snaží se situaci uklidnit: „Jano, mamka nám moc pomohla. Bez ní bychom to nezvládli.“

Jana se na něj podívá s očima plnýma slz: „Já vím, ale… já mám pocit, že mi někdo vzal dítě. Že už nejsem jeho máma.“

V tu chvíli mi dojde, že nejde jen o čokoládu nebo televizi. Jana je zraněná. Bojí se, že ji Matýsek přestane potřebovat. Že jsem ji nahradila.

Sednu si ke stolu a chvíli mlčím. V hlavě mi běží vzpomínky na vlastní tchyni – jak mě kritizovala za to, že dávám Petrovi moc ovoce nebo že ho nechávám běhat bosého po trávě. Tehdy jsem ji nenáviděla za její rady a výčitky. A teď? Jsem na jejím místě.

„Jano,“ řeknu tiše, „nechtěla jsem ti ublížit. Jen jsem chtěla pomoct. Ale chápu, že je to těžké.“

Jana si utře slzy a posadí se naproti mně. „Já vím… jenom… mám strach. V nemocnici jsem měla pocit, že všechno ztrácím.“

Petr nás pozoruje a já vidím v jeho očích úlevu. Možná poprvé za ty roky chápe, jak těžké je být mezi dvěma ženami svého života.

Další dny jsou napjaté. Jana je ke mně chladná, Matýsek se mě ptá, proč už nepečeme bábovku. Snažím se nevnucovat, ale bolí mě to. Večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí a vměšováním? Kdy už je moje láska příliš?

Jednou večer slyším za dveřmi tichý rozhovor:

„Mami, proč už babička nechodí?“ ptá se Matýsek.
„Ona má teď hodně práce doma,“ odpovídá Jana.
„Ale já bych chtěl zase péct bábovku…“

V tu chvíli mi dojde, že nejde jen o mě nebo Janu. Jde o Matýska. O jeho dětství, které by mělo být plné lásky – od všech.

Druhý den vezmu odvahu a zavolám Janě. „Mohla bych přijít? Jen na chvíli…“

Chvíli je ticho. Pak Jana řekne: „Přijď. A přines mouku – Matýsek chce péct bábovku.“

Když stojíme spolu v kuchyni a Matýsek rozbíjí vajíčka do mísy, cítím zvláštní klid. Možná nikdy nebudeme nejlepší kamarádky. Možná mě bude Jana ještě mockrát kritizovat. Ale jsme rodina a musíme najít cestu k sobě.

Někdy si říkám: Kde je ta správná hranice mezi pomocí a vměšováním? A proč je tak těžké najít vděk tam, kde by měl být samozřejmostí? Co byste udělali vy na mém místě?