Sama v Praze: Prosba, která zůstala nevyslyšena
„Mami, to přece nejde. Máme malý byt a děti potřebují svůj prostor.“ Slyšela jsem hlas své dcery Jany, jakoby mi někdo nalil ledovou vodu za krk. Seděla jsem na rozvrzané židli v kuchyni svého panelákového bytu na Jižním Městě a dívala se na šedé nebe za oknem. V ruce jsem svírala hrnek s vlažným čajem, který už dávno ztratil chuť i vůni.
„Ale Janičko, já už tady nechci být sama…“ snažila jsem se potlačit třes v hlase. V telefonu bylo ticho, jen někde v pozadí štěkal pes a ozýval se smích mých vnoučat. „Mami, promiň, ale teď to prostě nejde. Musím končit.“ A bylo po hovoru.
Zůstala jsem sedět a dívala se na staré fotografie na lednici. Já s manželem Karlem na chalupě v Orlických horách, děti v plavkách u Máchova jezera, rodinné Vánoce. Všechno to bylo pryč. Karel zemřel před dvěma lety na infarkt. Od té doby se můj svět smrskl na čtyři stěny bytu, kde každý zvuk z chodby znamenal naději, že někdo přijde. Ale většinou to byl jen soused František, který si spletl patro.
Začala jsem chodit do parku na procházky, abych aspoň na chvíli unikla tichu bytu. Jednou jsem tam potkala paní Alenu, která venčila psa. „Vy jste ta Marie z osmého patra, že?“ usmála se na mě. Přikývla jsem a cítila, jak mi po tváři stéká slza. „To je dneska počasí, co? Člověk by nejradši zůstal doma pod dekou.“
„Já už doma být nechci,“ vyklouzlo mi ze rtů dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Alena se na mě podívala s pochopením. „To znám. Můj muž mi umřel před třemi lety. Děti mají svůj život…“ Povídaly jsme si dlouho a já poprvé po dlouhé době cítila, že mě někdo poslouchá.
Doma jsem si sedla ke stolu a napsala dopis synovi Petrovi: Milý Petře, vím, že máš hodně práce a děti jsou malé, ale moc bych si přála být aspoň chvíli s vámi. Cítím se tu sama a někdy mám strach… Prosím, napiš mi nebo zavolej. Máma.
Odpověď přišla až za týden: Mami, promiň, ale teď to opravdu nejde. Máme toho moc. Zkus si najít nějaký klub seniorů nebo něco podobného. Petr.
Klub seniorů? Představa, jak sedím mezi cizími lidmi a hraju bingo, mě děsila. Ale co když je to jediná možnost? Přemýšlela jsem o tom celou noc. Ráno jsem si oblékla kabát a vydala se do kulturního domu na druhém konci sídliště.
Uvnitř bylo teplo a vonělo to kávou. U stolu seděla skupinka žen a smály se nějakému vtipu. „Dobrý den, můžu si přisednout?“ zeptala jsem se nesměle. „Jasně! Já jsem Božena,“ usmála se na mě paní s krátkými vlasy. Povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o zdraví, o tom, jak rychle utíká čas.
Začala jsem tam chodit pravidelně. Bylo to lepší než sedět doma, ale pořád mi chyběla rodina. Každý pátek jsem pekla bábovku a doufala, že někdo přijde na návštěvu. Nikdo nepřišel.
Jednou večer mi zazvonil telefon. „Mami? Jsi doma?“ byl to Petrův hlas. Srdce mi poskočilo radostí. „Ano, Petře! Přijdeš?“ „Ne… Jen jsem ti chtěl říct, že jedeme s rodinou na víkend pryč.“
Položila jsem telefon a rozplakala se. Proč je pro ně tak těžké mě přijmout? Vždyť jsem pro ně celý život dělala první poslední…
Další den jsem šla do parku s Alenou a svěřila se jí se svým trápením. „Víš, Marie,“ řekla tiše, „děti dneska žijí jinak než my. Mají svoje starosti a někdy prostě nevidí, jak moc je potřebujeme.“
„Ale proč? Proč je pro ně tak těžké otevřít dveře vlastní mámě?“ ptala jsem se zoufale.
Alena mě objala a řekla: „Možná musíme najít nový smysl života jinde než v rodině.“
Začala jsem pomáhat v klubu seniorů – organizovala jsem výlety, učila ostatní péct koláče podle starých receptů a dokonce jsme založili pěvecký sbor. Lidé mě začali mít rádi a já měla pocit, že někam patřím.
Ale večery byly pořád těžké. Seděla jsem u okna a dívala se na světla paneláků naproti. Kolik lidí tam asi taky sedí sami? Kolik z nich by dalo všechno za obyčejné objetí?
Jednou mi přišla pohlednice od Jany: Mami, promiň, že ti nevolám častěji. Myslím na tebe. Jana.
Bylo to málo – ale aspoň něco.
Někdy si říkám: Je samota daň za to, že jsme své děti naučili být samostatné? Nebo jsme někde udělali chybu? Co myslíte vy – jak najít smysl života ve stáří, když rodina už není oporou?