Z popela vztahu: Příběh Magdy a její cesty za svobodou

„Zase jsi nic neudělal, Krzyšku! Už třetí den tu ležíš na gauči a já tahám všechno sama!“ křičela jsem, zatímco jsem v kuchyni myla nádobí a v hlavě mi hučelo. Krzyšek se ani neotočil od televize. „Magdo, nech toho, vždyť jsi věděla, jaký jsem. Proč to pořád řešíš?“ Jeho hlas byl lhostejný, jako by se ho to vůbec netýkalo. V tu chvíli jsem měla chuť rozbít talíř o zem, ale místo toho jsem jen sevřela pěsti a polkla slzy.

Bylo mi třicet tři a měla jsem pocit, že život mi protéká mezi prsty. Pracovala jsem jako zdravotní sestra v Motole, směny na dvanáct hodin, někdy i víc. Domů jsem chodila utahaná, ale místo odpočinku mě čekal nepořádek, prázdná lednice a Krzyšek, který si stěžoval, že nemáme pivo. Všichni kolem mě říkali: „Magdo, máš srdce ze zlata, ale musíš myslet i na sebe.“ Jenže já neuměla být sobecká. Vyrůstala jsem v rodině, kde máma všechno obětovala tátovi a nám dětem. Myslela jsem si, že tak to má být.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně s hrnkem studené kávy a dívala se na světla Prahy. V hlavě mi zněla slova mé nejlepší kamarádky Jitky: „Proč s ním ještě jsi? Vždyť tě jen vysává.“ Věděla jsem to. Ale bála jsem se samoty. Báli jsme se jí všichni v našem paneláku na Jižním Městě. Samota byla horší než špatný vztah – aspoň tak nás to učili.

Jednou v noci mě vzbudil telefon. Volala máma. „Magdičko, táta měl infarkt. Je v nemocnici.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Vzala jsem si volno a jela do Plzně za rodinou. Krzyšek mi ani nepomohl sbalit věci, jen zamumlal něco o tom, že mu došlo pivo. Když jsem přijela do Plzně, viděla jsem mámu zlomenou jako nikdy předtím. Najednou mi došlo, že celý život žila pro druhé a teď je sama.

V nemocnici jsem seděla u tátovy postele a držela ho za ruku. „Magdi,“ zašeptal slabě, „nežij jako máma. Najdi si někoho, kdo tě bude mít rád takovou, jaká jsi.“ Rozplakala jsem se. Táta nikdy nemluvil o citech.

Po týdnu jsem se vrátila do Prahy. Byt byl ještě větší chaos než obvykle. Krzyšek měl návštěvu – jeho kamarád Petr popíjel pivo a smál se jeho vtipům. „Ahoj Magdo,“ houkl Petr, „Krzyšek říkal, že jsi v Plzni kvůli rodině. To je drsný.“ Jen jsem přikývla a šla do ložnice.

Ten večer jsme se s Krzyškem pohádali jako nikdy předtím. „Proč mi nikdy nepomůžeš? Proč ti na mně nezáleží?“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích. On jen pokrčil rameny: „Já prostě nejsem takovej typ.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Jmenovala se paní Novotná a byla přísná i laskavá zároveň. „Magdo,“ řekla mi jednou, „musíte si uvědomit svou hodnotu. Není vaší povinností zachraňovat všechny kolem sebe.“ Bylo to těžké přijmout.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Krzyška spícího na gauči s prázdnou lahví vedle sebe. Podívala jsem se na něj a najednou mi bylo jasné, že už takhle dál nemůžu žít. Začala jsem balit svoje věci do kufru. Krzyšek se probudil: „Co to děláš?“

„Odcházím,“ řekla jsem tiše.

„Kam chceš jít? Nemáš nikoho!“ vysmál se mi.

„Mám sebe,“ odpověděla jsem a poprvé za dlouhou dobu cítila klid.

Přestěhovala jsem se k Jitce do malého bytu na Vinohradech. První týdny byly těžké – plakala jsem do polštáře a měla pocit, že selhávám. Ale Jitka mě podporovala: „Magdo, jsi statečná. Zasloužíš si víc.“

Začala jsem chodit na jógu, víc se smát a pomalu zjišťovat, kdo vlastně jsem bez Krzyška. Máma mi volala každý večer: „Jsem na tebe pyšná.“ Táta se uzdravil a řekl mi: „Vidíš, že to jde.“

Jednou večer jsme s Jitkou seděly u vína a ona se mě zeptala: „Nelituješ toho?“ Zamyslela jsem se. „Ne,“ odpověděla jsem upřímně. „Poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj vlastní život.“

A tak tu sedím dnes večer u otevřeného okna, dívám se na noční Prahu a přemýšlím: Kolik z nás ještě žije ve stínu druhých? Kolik z nás čeká na povolení být šťastný? Co byste udělali vy na mém místě?