Když se po padesátce všechno změnilo: Příběh jedné proměny a zlomeného srdce

„Petře, kam jdeš zase takhle nastrojený?“ volám na něj z kuchyně, zatímco krájím cibuli na guláš. Je středa odpoledne, venku prší a Petr, můj manžel už třicet let, stojí před zrcadlem v předsíni. Má na sobě nové džíny, košili, kterou jsem nikdy předtím neviděla, a jeho vlasy jsou čerstvě ostříhané. Ještě před pár měsíci by si nevšiml ani toho, že má na tričku skvrnu od kečupu.

„Jdu s klukama na pivo,“ odpoví a usměje se na mě tím novým úsměvem, který poslední dobou tak často trénuje před zrcadlem. „Nečekej na mě s večeří.“

Zůstanu stát v kuchyni s nožem v ruce a hlavou mi běží tisíc myšlenek. Kdy se tohle všechno změnilo? Kdy se z mého pohodlného, trochu zlenivělého Petra stal muž, který si kupuje drahé parfémy a běhá každé ráno kolem rybníka? Ještě před rokem jsme spolu sedávali večer u televize, pili čaj a smáli se starým vtipům. Teď mám pocit, že žiju s cizincem.

Začalo to nenápadně. Petr si stěžoval na bolesti zad, tak jsem mu koupila permanentku do bazénu. Jenže on místo plavání začal chodit do fitka. Začal jíst saláty, přestal pít pivo doma a místo toho si kupoval proteinové nápoje. Když jsem mu pochválila novou postavu, jen se usmál a řekl: „Dělám to pro nás oba.“

Věřila jsem mu. Opravdu jsem si myslela, že chce být zdravější kvůli mně. Že si uvědomil, jak jsme se jeden druhému vzdálili a chce to napravit. Jenže pak přišly další změny. Nový mobil, nové auto – prý výhodná nabídka z práce. A hlavně – nové oblečení. Najednou měl ve skříni košile, které bych mu sama nikdy nevybrala. Začal používat voňavky, které voněly po cizích ženách.

Jednou večer jsem zahlédla zprávu na jeho mobilu: „Těším se na tebe zítra. L.“ Srdce mi spadlo až do žaludku. Petr si všiml mého pohledu a rychle mobil schoval do kapsy.

„To je jen kolegyně z práce,“ řekl ledabyle.

„A proč ti píše večer?“ zeptala jsem se tiše.

„Máme projekt, musíme to dodělat do pátku.“

Chtěla jsem tomu věřit. Ale od té chvíle jsem začala sledovat každý jeho pohyb. Každý večer, kdy přišel pozdě domů, každou novou věc ve skříni, každý parfém, který jsem necítila nikdy předtím.

Jednoho dne jsem to nevydržela a zavolala své nejlepší kamarádce Zuzaně.

„Zuzi, myslíš… myslíš, že má Petr někoho jiného?“

Zuzana chvíli mlčela. „Jani… nechci ti lhát. Ale když jsme vás viděli minulý týden na oslavě u Novotných… Petr byl celý večer na mobilu. A když přišla ta jeho kolegyně Lenka… nějak mi to nesedělo.“

Lenka. Takže to není jen kolegyně.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde jsem udělala chybu. Jestli jsem měla být víc pozorná, víc pečovat o sebe i o něj. Jestli jsem ho nevědomky od sebe odehnala tím každodenním kolotočem povinností – práce, děti, domácnost.

Druhý den ráno jsem se rozhodla. Musím to vědět jistě.

Když Petr odešel do práce, prohledala jsem jeho šuplík v pracovně. Našla jsem tam lístek do divadla – dvě vstupenky na představení, které jsme spolu nikdy neplánovali navštívit. A pod lístky byla fotka – Petr objímá Lenku před kavárnou v centru města.

Zhroutila jsem se na zem a rozplakala se jako malá holka. Všechno mi najednou dávalo smysl – ty hodiny v posilovně, nové oblečení, parfém… Všechno to dělal pro ni.

Když přišel večer domů, čekala jsem na něj v obýváku.

„Petře… proč?“ zeptala jsem se tiše.

Chvíli mlčel a pak si sedl naproti mně.

„Jano… já nevím. Něco se ve mně zlomilo. Najednou jsem měl pocit, že mi něco utíká… Že potřebuju ještě něco zažít.“

„A co já? Co naše rodina? Naše děti?“

Petr sklopil hlavu. „Nechtěl jsem ti ublížit.“

Ale ublížil mi víc než kdokoliv jiný.

Dny plynuly a já se snažila najít sílu pokračovat dál. Děti už byly dospělé a žily své životy. Zůstala jsem sama v našem domě plném vzpomínek – na první lásku, první hádky i smíření.

Začala jsem chodit na procházky do parku, kde jsme kdysi spolu běhávali s dětmi. Pomalu jsem si zvykala na samotu i na nový režim bez Petra. Občas mi zavolal – chtěl vědět, jak se mám. Ale já už neměla sílu mu odpovídat upřímně.

Jednoho dne mi Zuzana řekla: „Jani, musíš začít žít pro sebe.“

A tak jsem začala malovat obrazy – něco, co mě vždycky bavilo a na co nikdy nebyl čas. Poznala jsem nové lidi v kurzu malby a poprvé po dlouhé době jsem se smála od srdce.

Ale někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč lidé hledají štěstí jinde místo toho, aby ho budovali tam, kde už dávno je? A dá se vůbec po tolika letech začít znovu věřit?