Naše dcera už není naše: Jak nám zeť odcizil vlastní dítě

„Proč se ke mně takhle chováš, Lucie? Vždyť jsem tvoje máma!“ zlomil se mi hlas, když jsem stála v předsíni našeho bytu na Jižním Městě. Lucie stála naproti mně, ruce zkřížené na prsou, pohled tvrdý a vzdálený. „Mami, už nejsem dítě. Mám svůj život. A Tomáš je moje rodina,“ řekla a v jejím hlase byla ledová jistota, která mě bodla do srdce.

Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát právě nám. Vždycky jsme byli soudržná rodina – já, manžel Petr a naše jediná dcera Lucie. Všechno se změnilo před třemi lety, když si Lucie začala domů vodit Tomáše. Tenkrát jsem si říkala, že je to jen další známost, která vyšumí. Ale Tomáš byl jiný. Tichý, uzavřený, vždycky měl na všechno odpověď a nikdy se neusmál. Petr ho od začátku neměl rád. „Ten kluk něco skrývá,“ říkal mi večer v kuchyni, když jsme si šeptali, aby nás Lucie neslyšela.

První hádka přišla krátce po jejich svatbě. Lucie nám oznámila, že se stěhují do Tomášova bytu na Proseku a že už nebudou jezdit na nedělní obědy. „Chceme si budovat vlastní tradice,“ řekla mi tehdy do telefonu. Brečela jsem celou noc. Petr jen mlčky seděl u televize a popíjel pivo.

Začaly týdny ticha. Lucie nevolala, nepsala. Když jsem jí zkusila zavolat já, zvedl to Tomáš: „Lucie nemůže. Má práci.“ Její hlas jsem slyšela jen zřídka a vždycky byl odměřený, jako by mluvila s cizím člověkem. Když jsem jí jednou navrhla, že bychom mohli přijít na návštěvu, Tomáš mi suše oznámil: „Teď se to nehodí.“

Petr to nesl těžce. „Tohle není normální,“ opakoval pořád dokola. „Vždyť jsme jí dali všechno! Proč nás takhle odřízla?“ Já jsem se snažila najít chybu v sobě. Možná jsem byla moc přísná? Možná jsem jí nedala dost prostoru? Ale v hloubi duše jsem věděla, že za tím stojí Tomáš.

Jednou jsem Lucii potkala náhodou v obchodě na Chodově. Byla bledá, pohublá a v očích měla stín. „Luci, co se děje?“ zeptala jsem se tiše. Ohlédla se přes rameno a šeptla: „Mami, prosím tě, nevolej mi domů.“ Než jsem stačila něco říct, zmizela mezi regály.

Začala jsem mít strach. Petr navrhl, že půjdeme za ní do práce. Pracovala jako účetní v malé firmě na Pankráci. Když nás uviděla ve dveřích kanceláře, zbledla ještě víc. „Co tu děláte?“ sykla na nás. „Chceme jen vědět, jestli jsi v pořádku,“ řekl Petr a já viděla, jak se mu třesou ruce.

Lucie nás rychle vyprovodila ven a řekla nám, ať už ji nikdy takhle nevyhledáváme. „Tomáš by se zlobil,“ dodala tiše. V tu chvíli jsem pochopila – ona má strach.

Doma jsme s Petrem dlouho mlčeli. Pak Petr bouchl pěstí do stolu: „Tohle mu nedaruju! Odcizil nám vlastní dítě!“ Já jen tiše plakala.

Začali jsme pátrat po Tomášovi. Zjistili jsme, že jeho otec byl alkoholik a matka ho vychovávala sama. Nikdy neměl kamarády, byl samotář. V práci o něm říkali, že je puntičkář a nerad mluví o soukromí.

Jednou večer mi přišla SMS od Lucie: „Mami, prosím tě, nepiš mi už. Potřebuju čas.“ Bylo to jako rána do žaludku.

Petr začal chodit do hospody častěji a já zůstávala sama doma s myšlenkami. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o tom, jak jsme Lucii vodili do školky na Hájích, jak jsme spolu jezdili na chalupu do Jižních Čech, jak jsme slavili Vánoce u jednoho stolu… Kam se to všechno podělo?

Jednoho dne mi zavolala sousedka z Proseku: „Viděla jsem vaši Lucii na chodbě. Vypadala smutně.“ Rozhodla jsem se jednat. Šla jsem za ní domů bez ohlášení.

Tomáš mi otevřel dveře s ledovým pohledem: „Co chcete?“ „Chci mluvit s dcerou,“ řekla jsem pevně. Lucie stála za ním, oči sklopené k zemi.

„Mami, prosím tě…“ začala tiše Lucie.

„Lucie! Proč se nás bojíš? Co ti ten člověk udělal?“ vykřikla jsem zoufale.

Tomáš mě odstrčil ze dveří: „Tady nemáte co dělat.“ Dveře přede mnou zabouchl.

Šla jsem domů v slzách. Petr mě objal a oba jsme plakali jako malé děti.

Od té doby uplynulo několik měsíců. Občas mi přijde krátká zpráva od Lucie – vždycky strohá, bez emocí: „Jsem v pořádku.“ Ale já vím, že není.

Každý den si kladu otázku: Kde jsme udělali chybu? Měli jsme být přísnější? Nebo naopak víc chápat? Jak může jeden člověk rozbít rodinu?

Možná je tohle osud mnoha českých rodin – děti odejdou a někdo cizí je od nás odtrhne… Ale proč to tolik bolí?

Moje dcera už není moje dcera. A já nevím, jestli ji ještě někdy obejmu tak jako dřív.

Řekněte mi – co byste dělali na mém místě? Má smysl bojovat dál? Nebo mám nechat Lucii jít a doufat, že se jednoho dne vrátí?