Mezi láskou a hořkostí: Příběh jedné rodiny a dědictví, které ji roztrhalo

„Takže ty mi chceš říct, že si opravdu myslíš, že máš na ten byt větší právo než já?“ křičela na mě máma přes stůl v kuchyni, kde ještě voněla káva, kterou jsem před chvílí uvařila. Její hlas se třásl vztekem, ale v očích jsem viděla něco jiného – možná strach, možná zoufalství. Bylo to poprvé po letech, co jsme spolu seděly déle než deset minut. A přesto jsme nebyly schopné si říct nic jiného než výčitky.

Jsem Zuzana. Vyrůstala jsem v paneláku na pražském Proseku, kde babička byla mým jediným skutečným útočištěm. Máma byla pořád v práci – někdy dvě směny v nemocnici, jindy noční v supermarketu. Vždycky říkala, že to dělá pro mě, ale já si spíš připadala jako přítěž. Když jsem přišla ze školy domů a našla vzkaz „Večeře je v lednici, Z.“, věděla jsem, že večer zase strávím s babičkou. Babička byla ta, kdo mě učil péct bábovku, kdo mi četl pohádky a kdo mě držel za ruku, když jsem měla horečku.

Když babička onemocněla rakovinou, bylo mi dvacet tři. Máma tehdy přišla do nemocnice jen jednou – prý neměla čas. Já u babičky seděla každý den. Poslední slova, která mi řekla, byla: „Zuzi, nikdy se nenech zlomit.“

Po její smrti jsem čekala, že se s mámou konečně sblížíme. Ale místo toho přišel dopis od notáře. Babička mi odkázala svůj byt na Proseku – ten byt, kde jsem vyrůstala, kde jsme spolu pekly bábovku a kde jsem měla pocit domova. Máma mi zavolala až po týdnu. „Tohle nenechám jen tak,“ řekla mi do telefonu chladně.

Začal kolotoč soudních stání, výslechů a právnických dopisů. Máma tvrdila, že babička nebyla při smyslech, když psala závěť. Já jsem jen chtěla zachovat místo, kde jsem cítila její přítomnost. Každé ráno jsem chodila do práce kolem soudu na Míráku a srdce mi bušilo až v krku.

Jednou večer jsem seděla v tom prázdném bytě a slyšela ozvěnu vlastního dechu. Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak jsme s babičkou hrály Člověče, nezlob se a smály se tak nahlas, že nás sousedé napomínali přes zeď. Teď tu bylo ticho a já měla pocit, že všechno dobré zmizelo.

Máma mi posílala esemesky plné výčitek: „Nikdy jsi mě nepochopila.“ „Vždycky jsi byla babiččina holka.“ „Tohle je moje rodina.“ Každá zpráva mě bodla do srdce jako nůž.

Jednoho dne jsme se potkaly na chodbě soudu. Máma měla na sobě svůj starý kabát a vypadala unaveněji než kdy dřív. „Proč to děláš?“ zeptala jsem se tiše.

„Protože mám pocit, že jsem celý život jen dávala a nikdy nic nedostala zpátky,“ odpověděla bez obalu.

„A já?“ vyhrkla jsem. „Já jsem ti nikdy nestačila?“

Mlčela dlouho. Pak jen pokrčila rameny a odešla.

Soud rozhodl v můj prospěch. Byt zůstal mně. Ale vítězství chutnalo hořce. Máma mi přestala volat úplně. Na Vánoce mi přišel jen pohled s podpisem „Marie“ – už ani ne „máma“.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Zuzano, někdy musíme přijmout, že rodina není vždycky bezpečné místo.“

Ale já pořád doufala, že jednou přijde den, kdy si s mámou sedneme ke kávě a budeme si povídat o všem – o babičce, o dětství, o tom, co nás bolí.

Jednoho dne jsem ji potkala v tramvaji číslo 9. Seděla u okna a dívala se ven na šedé domy Žižkova. Chtěla jsem k ní jít, ale něco mě zastavilo. Možná strach z dalšího odmítnutí.

Dnes sedím v babiččině bytě a píšu tenhle příběh. Pořád cítím její parfém ve skříni a slyším její hlas ve vzpomínkách. Ale místo radosti cítím prázdno.

Ptám se sama sebe: Stojí za to bojovat o věci, když přitom ztratíme lidi? Má dnes rodina ještě nějaký smysl? Co byste udělali vy na mém místě?