Rozbitý skleník a ženská lest: Jak málem intriky zničily dvě rodiny

„Kdo to, sakra, udělal?!“ vykřikla jsem, když jsem spatřila střepy rozbitého skleníku rozeseté po celé zahradě. Sklo se třpytilo v ranním slunci a já cítila, jak se mi v hrudi zvedá vlna vzteku a bezmoci. Můj muž Petr stál opodál, v ruce hrnek s kávou, a jen bezmocně krčil rameny. „To musel být někdo zvenku, Jano. V noci jsem nic neslyšel.“

Ale já věděla své. Už týdny jsme měli napjaté vztahy se sousedkou Lenkou. Od té doby, co jsme si pořídili nový skleník a začali pěstovat rajčata, papriky a okurky, Lenka se na mě dívala s nepřátelským pohledem přes plot. Její muž Milan byl Petrův kamarád z dětství, ale poslední dobou se mu vyhýbal. Něco viselo ve vzduchu.

„Tohle není náhoda,“ řekla jsem tiše a podívala se na Petra. „Lenka mi minulý týden vyhrožovala, že jestli jí ještě jednou přeroste naše okurka do jejího záhonu, tak si to vyřídí po svém.“

Petr si povzdechl. „Jano, neblázni. To by Lenka nikdy neudělala.“

Ale já jsem věděla, že by udělala. Lenka byla mistryně v pomluvách a intrikách. Vždycky dokázala obrátit každou situaci ve svůj prospěch. A teď měla důvod mě nenávidět – nejen kvůli zelenině, ale i kvůli tomu, že jsem jí odmítla půjčit peníze na novou pračku.

Celý den jsem chodila kolem rozbitého skleníku a v hlavě mi vířily myšlenky. Když jsem večer zalévala zbytek záhonů, Lenka stála na druhé straně plotu a upřeně mě pozorovala.

„To je škoda s tím skleníkem,“ řekla sladce. „Snad to nebyl někdo z vesnice.“

„Nebo někdo z vedlejšího domu?“ odsekla jsem.

Lenka se usmála tím svým falešným úsměvem. „Já bych nikdy nic takového neudělala. Ale víš, lidi jsou dneska zlí.“

Ten večer jsme s Petrem seděli u stolu v kuchyni a hádali se. On tvrdil, že přeháním, já že je slepý. „Proč mi nikdy nevěříš?“ vyjela jsem na něj. „Vždycky stojíš na straně ostatních!“

Petr mlčel a jen se díval do stolu. Věděla jsem, že ho to trápí, ale jeho slabost mě rozčilovala ještě víc. Proč se nikdy nedokáže postavit za mě?

Další dny byly plné napětí. Milan se přestal zdravit s Petrem, Lenka mě ignorovala nebo na mě házela jedovaté poznámky. Ve vesnici se začaly šířit drby – prý jsme si skleník rozbili sami kvůli pojistce. Někdo dokonce tvrdil, že mám poměr s Milanem a že to byla pomsta jeho ženy.

Jednoho odpoledne jsem zaslechla Lenku, jak na návsi vypráví ostatním ženám: „Jana si myslí, že je něco víc jen proto, že má nový skleník. Ale štěstí na cizím neštěstí dlouho nevydrží.“

Cítila jsem se ponížená a zrazená. Začala jsem pochybovat o všem – o sobě, o Petrovi, o našem manželství. Každý večer jsme se hádali kvůli maličkostem. Petr byl čím dál uzavřenější a já čím dál podezřívavější.

Jednoho dne přišla za mnou naše dcera Tereza s uplakanýma očima: „Mami, ve škole si ze mě dělají srandu kvůli tomu skleníku. Říkají, že jsi kradla peníze a že táta je slaboch.“

To už bylo moc. Rozhodla jsem se jednat. Večer jsem šla za Lenkou domů a přímo se jí zeptala: „Byla jsi to ty? Rozbila jsi nám skleník?“

Lenka se rozesmála: „Ty jsi opravdu zoufalá! Myslíš si, že bych kvůli pár rajčatům riskovala? Možná by ses měla podívat doma – ne každý je tak nevinný, jak si myslíš.“

Ta slova mě zasáhla jako facka. Co tím myslela? Začala jsem podezírat i Petra. V noci jsem nemohla spát a přehrávala si v hlavě všechny naše rozhovory.

O pár dní později jsem našla v Petrovo bundě účtenku z hospody – byl tam s Milanem v noci, kdy byl skleník rozbitý. Když jsem ho konfrontovala, přiznal barvu: „Byli jsme opilí a hádali jsme se kvůli vám dvěma. Milan vzal kámen a hodil ho do skleníku. Já… já jsem mu v tom nezabránil.“

Zhroutila jsem se na židli a rozplakala se. Všechno to bylo kvůli mužské slabosti a ženské zášti. Dvě rodiny byly na pokraji rozpadu kvůli hloupé žárlivosti a pýše.

Nakonec jsme s Petrem seděli u stolu a mlčky pili kávu. „Myslíš, že někdy budeme zase šťastní?“ zeptala jsem se tiše.

Dodnes nevím odpověď. Je možné najít štěstí na troskách cizí bolesti? Co byste udělali vy na mém místě?