Závěť, která mi roztrhla srdce: Když láska skrývá tajemství

„To nemůže být pravda! To prostě není možné!“ křičela jsem v duchu, zatímco notářka paní Novotná monotónně četla poslední vůli mého manžela. V místnosti bylo dusno, i když venku zuřila lednová vánice. Můj syn Adam seděl vedle mě, ruce zaťaté v pěst, oči upřené do stolu. Moje tchyně paní Hrdličková se jen tiše modlila růženec a já měla pocit, že se mi každou vteřinou bortí půda pod nohama.

„…a dále odkazuji polovinu svého podílu ve firmě Hrdlička & syn a částku jeden milion korun slečně Ivaně Procházkové…“

Ivana Procházková? Kdo to je? Nikdy jsem to jméno neslyšela. Všichni v místnosti ztuhli. Adam se na mě podíval s otázkou v očích, ale já jen zavrtěla hlavou. Notářka pokračovala dál, ale já už ji nevnímala. V hlavě mi hučelo. Kdo je ta žena? Proč jí můj muž odkázal tolik peněz? A proč mi o ní nikdy neřekl?

Po skončení čtení závěti se všichni rozprchli jako hejno vyplašených vrabců. Tchyně mě objala, ale její pohled byl chladný. „Kláro, musíme si promluvit,“ řekla tiše. „O něčem jsem věděla, ale myslela jsem, že je to minulost.“

Zůstala jsem stát v prázdné kanceláři a cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Všechno, co jsem si myslela, že znám, bylo najednou pryč. Můj muž Petr byl vždycky vzorem poctivosti a rodinných hodnot. Společně jsme budovali firmu, vychovávali syna, plánovali dovolené na Šumavě. A teď? Teď tu byla nějaká Ivana Procházková a já měla pocit, že jsem celý život žila ve lži.

Doma jsem se zavřela do ložnice a vytáhla staré fotografie. Každý úsměv na Petrově tváři mi najednou připadal falešný. Začala jsem prohledávat jeho věci – šuplíky, staré diáře, emaily. Po několika hodinách jsem našla složku s nápisem „Osobní“. Uvnitř byla jediná fotografie – Petr s nějakou mladou ženou na lavičce v parku. Oba se smáli a drželi za ruce. Na zadní straně bylo napsáno: „Děkuji za všechno, Ivano.“

Srdce mi bušilo až v krku. Zavolala jsem Adamovi do pokoje. „Adame, musíme si promluvit.“

Sedli jsme si ke kuchyňskému stolu. „Mami, kdo je ta Ivana?“ zeptal se opatrně.

„Nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Ale musíme to zjistit.“

Adam navrhl, že zkusí najít něco na internetu. Po pár minutách našel profil Ivany Procházkové na Facebooku. Byla to žena kolem třicítky, pracovala jako účetní v malé firmě v Praze. Nikdy jsme ji nepotkali na žádné rodinné akci, nikdy o ní nepadlo slovo.

Další den jsem sebrala odvahu a zavolala jí. Telefon zvedla po třetím zazvonění.

„Dobrý den, tady Klára Hrdličková…“

Chvíli bylo ticho.

„Ano?“ ozval se tichý hlas.

„Chtěla bych si s vámi promluvit o mém manželovi Petrovi.“

Opět ticho. Pak jen: „Dobře. Sejdeme se zítra v kavárně U Tří lvů.“

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem, jestli byla Ivana Petrovou milenkou, dcerou z nějakého dávného vztahu nebo snad někým úplně jiným. Ráno jsem byla nervózní jako nikdy v životě.

Když jsem vešla do kavárny, Ivana už tam seděla. Byla hezká, ale unavená žena s hlubokýma očima.

„Děkuji, že jste přišla,“ začala jsem.

„Neměla jsem na výběr,“ odpověděla tiše.

„Můžete mi říct pravdu? Kdo jste byla pro Petra?“

Ivana chvíli mlčela a pak začala vyprávět: „Petr byl můj biologický otec. Moje matka byla jeho dávná láska z vysoké školy. Nikdy mě neuznal oficiálně, ale poslední roky jsme byli v kontaktu. Pomáhal mi finančně i psychicky, když jsem byla nemocná.“

Zamrazilo mě. Petr měl dítě a nikdy mi o tom neřekl? Proč? Proč mi lhal?

„Víte… on vás miloval,“ řekla Ivana tiše. „Nikdy nechtěl rozbít vaši rodinu.“

Vrátila jsem se domů s hlavou plnou otázek a srdcem těžkým jako kámen. Adam byl šokovaný stejně jako já.

Večer jsme seděli u stolu a mlčky jedli večeři.

„Mami,“ řekl Adam najednou, „myslíš, že nám táta někdy chtěl říct pravdu?“

Nevěděla jsem co odpovědět.

Dny plynuly a já se snažila pochopit svého muže i sama sebe. Byla to zrada? Nebo jen zoufalý pokus ochránit nás před bolestí? Mám právo být na něj naštvaná? Nebo bych měla být ráda, že měl odvahu postarat se o svou dceru?

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Kolik toho o svých nejbližších vlastně víme? A kolik tajemství je lepší nikdy neodhalit?