Návrat do minulosti: Srdce na lavičce před školou

„To snad není možné…“ šeptám si pro sebe, když zahlédnu jeho siluetu na lavičce před starou základní školou. Je to přesně ta samá lavička, kde jsme před čtyřiceti lety seděli poprvé spolu. Tehdy mi Karel šeptal do ucha sliby o věčné lásce, které se rozplynuly rychleji než ranní mlha nad řekou Sázavou. Teď tu sedí, hlavu skloněnou, ruce složené v klíně, a já cítím, jak se mi srdce rozbušilo jako kdysi.

„Aleno?“ ozve se tichý hlas, když se přiblížím. Poznal mě. I po těch letech. V očích má stejný smutek jako tenkrát, když mi oznámil, že odchází do Prahy studovat a že pro nás dva už není místo. „To jsi opravdu ty?“

Chvíli stojím bez hnutí. Vzduch je těžký, voní po dešti a starých vzpomínkách. „Ano, jsem to já,“ odpovím nakonec a posadím se vedle něj. Mezi námi je ticho, které by se dalo krájet.

„Vrátila ses…“ řekne tiše a já slyším v jeho hlase výčitku i naději zároveň.

„Jen na pár dní,“ odpovídám rychleji, než bych chtěla. „Už tu nikoho nemám. Jen sestřenici Janu.“

Karel se pousměje, ale jeho úsměv je unavený. „Já tu zůstal. Celý život. Myslel jsem, že tě ještě někdy uvidím.“

Zavřu oči a vybavím si ten den, kdy jsme se naposledy viděli. Bylo to na školním plese. Já v modrých šatech po mamince, on v půjčeném saku od bratra. Smáli jsme se, tančili a já věřila, že svět je náš. Jenže pak přišla ta věta: „Aleno, musím jít za svým snem.“ A já zůstala sama.

„Proč jsi mi tehdy neřekl pravdu?“ vyhrknu najednou. „Proč jsi mi neřekl, že už máš někoho jiného?“

Karel se zarazí a dlouho mlčí. „Bál jsem se,“ přizná nakonec. „Bál jsem se ti ublížit víc, než bylo nutné. Myslel jsem, že když odejdu bez vysvětlení, zapomeneš na mě rychleji.“

Cítím, jak mi po tváři stéká slza. „Jenže já nezapomněla. Nikdy.“

Sedíme vedle sebe a kolem nás proudí život – děti běhají po hřišti, starší paní venčí psy, někdo z okna školy vyhazuje křídu. Všechno je stejné a přitom úplně jiné.

„Víš,“ začnu opatrně, „celý život jsem si myslela, že kdybych tehdy udělala něco jinak… možná bych byla šťastnější.“

Karel se na mě podívá a v očích má bolest i pochopení. „Já taky,“ přizná tiše.

Vzpomínky na rodinu mě bodají jako jehly. Po smrti rodičů jsem zůstala sama, bratr emigroval do Německa a nikdy jsme si už nenašli cestu zpět k sobě. Sestřenice Jana mě přijala pod svou střechu jen proto, že jí to připomnělo staré časy – i když její manžel František mě nemůže vystát.

„Proč jsi vlastně přijela?“ zeptá se Karel najednou.

„Chtěla jsem vidět školu… vzpomenout si na to dobré,“ přiznávám. „A možná pochopit, proč jsem pořád sama.“

Karel si povzdechne. „Já taky nejsem šťastný. Manželství s Lenkou… byla to chyba. Zůstali jsme spolu jen kvůli dětem.“

Zamrazí mě při pomyšlení na všechny ty roky promarněné v tichu a samotě.

„A co teď?“ zeptám se opatrně.

Karel pokrčí rameny. „Nevím. Ale možná bychom mohli začít znovu – aspoň jako přátelé.“

V tu chvíli zazvoní můj mobil – Jana volá, kde jsem tak dlouho. František prý není nadšený z mé návštěvy a chce mít doma klid.

„Musím jít,“ řeknu tiše.

Karel mě chytí za ruku. „Aleno… promiň mi všechno.“

Podívám se mu do očí a poprvé po letech cítím klid. Možná je čas odpustit – jemu i sobě.

Cestou zpět k Janě přemýšlím nad tím, kolik bolesti si člověk nese celý život jen proto, že nedokáže říct pravdu nebo odpustit. Doma mě čeká další hádka s Františkem – prý zabírám místo v jeho pracovně a narušuji jejich režim. Jana mě brání, ale cítím se jako vetřelec.

Večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Co kdybych tehdy Karla zastavila? Co kdybych měla odvahu odejít dřív? A co když je ještě čas začít znovu?

Možná bych měla konečně žít pro sebe – nebo je už pozdě?

„Kolik šancí na nový začátek člověk v životě dostane? A má cenu vracet se do minulosti, nebo je lepší ji nechat spát?“