Moje bývalá žena se vrátila s cizím dítětem: Přijal jsem ji zpět, ale skončilo to špatně
„Proč jsi tady, Jano?“ zeptal jsem se tiše, když jsem ji uviděl sedět na schodech před mým domem, promočenou deštěm, s malým chlapcem v náručí. Její oči byly zarudlé od pláče, vlasy slepené deštěm a ruce se jí třásly. Chlapec, možná tříletý, se ke mně ani nepodíval. Všechno ve mně křičelo, abych zavřel dveře a nechal minulost minulostí. Ale místo toho jsem otevřel dveře dokořán.
„Nemám kam jít, Tomáši,“ zašeptala. „Prosím tě… aspoň na jednu noc.“
Bylo to jako návrat do minulosti. Jana byla kdysi všechno – moje první láska, moje žena, matka naší dcery Kláry. Ale pak přišla nevěra, hádky, rozvod. Roky jsme spolu nemluvili. Teď tu stála s cizím dítětem a já nevěděl, co dělat.
Pustil jsem je dovnitř. Chlapec se jmenoval Matěj. Jana mi řekla, že jeho otec je někde v Německu a že ji nechal samotnou. „Nemám peníze, nemám práci… Tomáši, já už nevím, co mám dělat,“ rozplakala se znovu.
Byl jsem naštvaný. Na ni, na sebe, na celý svět. Ale když jsem viděl Matěje, jak se tiskne k její noze a bojácně se rozhlíží po mém bytě, něco ve mně povolilo. Připomněl mi naši Kláru, když byla malá.
Klára už byla dospělá a žila v Brně. Zavolal jsem jí ten večer: „Kláro, tvoje máma je u mě. Má s sebou malého kluka.“
„Tati, hlavně jí neubližuj,“ řekla tiše. „Ale dávej si pozor.“
První týdny byly zvláštní. Jana byla vděčná za každý kousek chleba, za teplou sprchu i za to, že může spát v posteli a ne na nádraží. Matěj byl tichý, skoro nemluvil. Já chodil do práce do fabriky a večer jsme seděli u televize jako cizí lidé.
Jednou v noci jsem slyšel Janu plakat v koupelně. Chtěl jsem tam jít a obejmout ji – jako dřív. Ale něco mě zastavilo. Vzpomněl jsem si na všechny ty hádky, na její lži…
Začal jsem si všímat zvláštních věcí. Jana často telefonovala potají na balkoně. Když jsem se zeptal, komu volá, řekla jen: „Kamarádce.“ Matěj měl často modřiny – prý upadl na hřišti.
Jednoho dne přišla sociální pracovnice. Prý anonymní udání – že se o Matěje nestaráme dobře. Jana se rozplakala a tvrdila, že to určitě poslal její bývalý přítel z Německa.
Začal jsem být podezřívavý. Prohledal jsem Janinu kabelku a našel dopis od exekutora – dluhy přes dvě stě tisíc korun. Když jsem se jí zeptal, začala křičet: „To není tvoje věc! Ty nikdy nepochopíš, jaké to je být sama!“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. „Jano, já ti pomáhám! Dávám ti střechu nad hlavou! Ale ty mi zase lžeš!“
Matěj začal plakat a schoval se pod stůl.
Další dny byly peklo. Jana byla podrážděná, hádala se kvůli každé maličkosti. Jednou večer přišla domů opilá a začala mi vyčítat celý život: „Ty jsi nikdy nebyl dost dobrý! Proto jsem odešla!“
To už bylo moc i na mě. Zavolal jsem Kláře: „Nevím, co mám dělat. Mám pocit, že mě Jana jen využívá.“
Klára přijela o víkendu a snažila se s Janou promluvit: „Mami, tati ti pomáhá… Proč mu zase lžeš?“ Jana jen mlčela a dívala se z okna.
Nakonec přišel den, kdy jsem našel Matěje samotného na hřišti u paneláků – byl špinavý a brečel. Jana nikde. Když jsem ji našel v hospodě U Tří lvů, seděla u piva s nějakým chlapem.
„Jano! Co to děláš? Matěj je sám!“
„Nech mě být! Já už nemůžu! Já to nezvládám!“ křičela na celou hospodu.
Ten večer jsem jí řekl: „Musíš odejít. Takhle to dál nejde.“
Odešla ráno s Matějem a já od té doby o nich neslyšel.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli jsem udělal správně. Měl jsem jí víc pomoct? Nebo jsem měl být tvrdší hned od začátku? Proč je tak těžké odpustit – a ještě těžší znovu důvěřovat?
Možná mi řeknete: Udělal bys to znovu? Nevím… Ale jedno vím jistě – někdy nestačí jen otevřít dveře a doufat v lepší zítřky.