Můj muž mi poslal fakturu za naše společné roky – příběh o lásce, penězích a zradě v české rodině

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Tomáši!“ vykřikla jsem do ticha našeho bytu, když jsem otevřela e-mail s předmětem „Vyrovnání společných nákladů“. V příloze byla faktura. Faktura! Naše společné roky, dovolené na Šumavě, večeře u svíček, dokonce i dárky k výročí – všechno vyčíslené do poslední koruny. Srdce mi bušilo jako splašené a ruce se mi třásly. V hlavě mi vířily otázky: Co jsem udělala špatně? Jak jsme se sem dostali?

Sedla jsem si na pohovku a zírala na obrazovku. Čísla, položky, poznámky: „Večeře v restauraci U Tří lvů – 1 200 Kč“, „Dovolená Lipno – 8 500 Kč“, „Nákup nové lednice – 6 000 Kč (polovina)“. U každé položky bylo napsáno, kolik bych měla doplatit. Celkem přes čtyřicet tisíc. A na konci strohá věta: „Prosím o úhradu do konce měsíce.“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli u televize, smáli se a plánovali budoucnost. Vzpomněla jsem si na Tomášova slova: „Jsme tým, Jano. Všechno zvládneme spolu.“ A teď? Teď jsem byla jen položka v jeho účetnictví.

Telefon mi zavibroval. SMS od Tomáše: „Viděla jsi ten e-mail? Je to fér. Chci mít ve věcech jasno.“

Vztek ve mně vřel. Zavolala jsem mu. „Tomáši, tohle je nějaký špatný vtip? Faktura? Po tolika letech?“

Jeho hlas byl chladný: „Jano, nechci se hádat. Prostě si myslím, že je fér, abychom si to vyrovnali. Každý máme svůj život.“

„Ale my jsme manželé! Nebo už nejsme?“

Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Nevím. Možná už nejsme.“

Zavěsil.

Zůstala jsem sedět v obýváku, kde ještě voněla jeho kolínská. Na stole ležela naše svatební fotka – usměvaví, šťastní, plní naděje. Slzy mi stékaly po tvářích.

Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Moje kolegyně Petra si všimla mého stavu: „Jani, co se děje?“

Všechno jsem jí vyklopila. Petra mě objala: „Tohle není normální. Tohle je podraz.“

Začaly jsme spolu rozebírat, kde se to pokazilo. Byli jsme s Tomášem spolu deset let. První roky byly krásné – výlety na Karlštejn, společné pečení cukroví na Vánoce, dlouhé rozhovory do noci. Pak přišla hypotéka, práce, únava. Tomáš začal být uzavřený, často zůstával déle v práci nebo chodil s kolegy na pivo.

Poslední měsíce jsme spolu skoro nemluvili. Já se snažila zachraňovat, co šlo – vařila jsem jeho oblíbené jídlo, navrhovala společné víkendy. On byl pořád unavený nebo podrážděný.

Večer jsem zavolala své mamince. „Mami, Tomáš mi poslal fakturu za naše manželství.“

Maminka mlčela déle než obvykle. Pak řekla: „Janičko, někdy je lepší pustit někoho, kdo už s tebou být nechce. Ale tohle… tohle je moc.“

Další dny byly jako zlý sen. Tomáš spal v pracovně a doma jsme se míjeli jako cizí lidé. Když jsem mu chtěla něco říct, jen mávl rukou: „Vyřešme to v klidu.“

Jednou večer přišel domů dřív a já už to nevydržela: „Tomáši, proč to děláš? Copak ti na mně vůbec nezáleží?“

Podíval se na mě unavenýma očima: „Jano, já už nemůžu dál žít ve lži. Myslím… myslím, že tě už nemiluju.“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.

„A faktura? To je tvoje pomsta?“

„Ne… Jen chci mít čistý stůl. Nechci se hádat o peníze u rozvodu.“

Rozvod. To slovo viselo ve vzduchu jako hrozba.

Začali jsme řešit majetek – byt na hypotéku, auto, úspory. Každý krok byl bolestivý. Tomáš byl chladný a věcný: „Tady máš návrh dohody.“ Já brečela noc co noc.

Jednou přišla jeho matka paní Novotná a přinesla mi koláč: „Janičko, nevím, co se mezi vámi stalo… Ale Tomáš je tvrdohlavý po svém otci. Kdyby sis potřebovala promluvit…“

Bylo zvláštní slyšet pochopení zrovna od ní.

Když jsme podepisovali rozvodové papíry na úřadě v Praze 4, měla jsem pocit, že umírám zaživa. Tomáš byl klidný jako vždy.

Po rozvodu jsem zůstala sama v bytě plném vzpomínek a prázdných míst po jeho věcech. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme se dostali až sem – od lásky k faktuře.

Začala jsem chodit na terapii a pomalu se učila žít sama za sebe. Petra mě vytáhla na výlet do Českého ráje a poprvé po dlouhé době jsem se smála.

Dnes už vím, že moje hodnota není v tom, kolik komu dlužím nebo kolik kdo dluží mně. Ale pořád mě tíží otázka: Jak je možné, že láska může skončit tak chladně? Je opravdu možné odpustit někomu, kdo vás převede na účetní položku?