Mezi dvěma sestrami: Když matka zradí vlastní dítě

„Proč jsi to udělala, mami?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Máma stála u linky, krájela jablka na štrúdl a tvářila se, jako by se nic nestalo. „Co jsem udělala?“ zeptala se klidně, aniž by se na mě podívala.

„Ty dárky… ty, co jsem koupila pro Adélku a Matýska. Proč je dostali Tomášek a Klárka? Proč jsi jim je dala?“ Hlas se mi zlomil. Věděla jsem, že to není poprvé, co máma upřednostnila moji sestru Lenku a její děti přede mnou a mými dětmi. Ale tentokrát to bolelo víc než kdy jindy.

Máma položila nůž na prkénko a konečně se na mě podívala. „Lenka byla smutná. Říkala, že nemá peníze na dárky pro děti. Nechtěla jsem ji rozesmutnit ještě víc.“ Její hlas byl tichý, skoro omluvný, ale v očích měla tvrdost, kterou jsem znala až příliš dobře.

„A co moje děti? Myslíš, že jim to neublíží? Že si nevšimnou, že babička zase dala přednost Tomáškovi a Klárce?“ Slzy mi stékaly po tvářích a cítila jsem, jak se ve mně mísí vztek s bezmocí.

Máma pokrčila rameny. „Vždyť jsou ještě malí. Zapomenou na to.“

Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně a měla pocit, že se mi hroutí svět. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem byla ta druhá. Když jsme byly malé, Lenka dostávala nové šaty, já nosila její staré. Když jsme byly na gymplu, máma chodila na její vystoupení, ale na moje recitace nikdy neměla čas. A teď… teď už to nebylo jen o mně. Teď šlo o moje děti.

„Mami, já už to takhle dál nezvládnu,“ zašeptala jsem. „Nemůžu pořád vysvětlovat Adélce, proč babička nikdy nepřijde na její baletní vystoupení, ale na Klárčinu besídku je vždycky první.“

Máma si povzdechla a otočila se zpátky k jablkům. „Ty jsi vždycky byla silnější než Lenka. Ona potřebuje víc pomoci.“

„Ale já taky potřebuju mámu!“ vykřikla jsem zoufale. „A moje děti taky!“

V tu chvíli vešla do kuchyně Lenka. „Co se tu děje?“ zeptala se a rozhlédla se mezi námi dvěma. Měla na sobě nový kabát – určitě od mámy k narozeninám.

„Nic,“ řekla máma rychle. „Jen jsme si povídaly.“

Lenka se na mě podívala s tím svým typickým pohledem – směs lítosti a vítězství. „Zase řešíš dárky? To už je trochu trapné, ne?“

Chtěla jsem jí něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Vždycky to tak bylo – když jsem se ozvala, byla jsem ta špatná já.

Ten večer jsem doma seděla u postýlky Adélky a hladila ji po vlasech. „Mami,“ zašeptala, „proč babička dala ten plyšák Klárce? Vždyť jsi říkala, že je pro mě.“

Polkla jsem slzy a snažila se usmát. „Babička asi udělala chybu, zlatíčko.“

Ale v duchu jsem věděla, že to nebyla chyba. Byla to volba.

Dny plynuly a já cítila, jak mezi mnou a mámou roste zeď. Snažila jsem se jí dovolat, ale nebrala mi telefon. Když jsem jí napsala zprávu, odpověděla stroze: „Nemám čas.“

Začala jsem přemýšlet, jestli má vůbec smysl snažit se dál. Manžel Petr mě objal kolem ramen a řekl: „Musíš myslet hlavně na naše děti. Nechci, aby Adélka a Matýsek vyrůstali s pocitem, že jsou méněcenní.“

Měl pravdu. Ale jak mám chránit svoje děti před vlastní babičkou?

Jednoho dne mi přišla zpráva od Lenky: „Měla bys mámě odpustit. Je už stará a potřebuje klid.“ V tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď.

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle – když mi bylo patnáct a máma mě nechala doma samotnou s horečkou, protože Lenka měla taneční soutěž; když mi bylo dvacet a máma mi řekla, že nemůže přijít na moji promoci, protože musí hlídat Klárku; když mi bylo třicet a máma mi oznámila, že nemá peníze na dárek k narozeninám pro mého syna – ale Klárce koupila nový tablet.

Jednou večer jsem se rozhodla napsat mámě dopis. Psala jsem o tom, jak moc mě její chování bolí. O tom, jak se cítím neviditelná vedle Lenky. O tom, jak nechci, aby moje děti zažívaly stejnou bolest jako já.

Odpověď přišla až za týden: „Mrzí mě to, ale Lenka je prostě slabší povaha. Ty to zvládneš.“

Zavřela jsem oči a uvědomila si, že odpověď nikdy nepřijde taková, jakou bych chtěla slyšet.

Od té doby jsem začala stavět hranice. Přestala jsem zvát mámu na dětské oslavy. Přestala jsem čekat na její uznání nebo lásku.

Jednou večer seděla Adélka u stolu a kreslila obrázek rodiny. „Tady je babička s Klárkou a Tomáškem,“ řekla smutně. „A tady jsme my sami.“

Objala jsem ji pevněji než kdy dřív.

Možná nikdy nezměním svou mámu ani sestru. Ale můžu změnit to, jak budu chránit svoje děti.

Někdy přemýšlím: Je lepší bojovat za uznání rodiče celý život – nebo raději přijmout pravdu a začít žít pro sebe? Co byste udělali vy?