Ticho nedělních obědů: Když se rodina rozpadá u stolu
„Mami, prosím tě… příště už nechoď.“ Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho poté, co jsem za sebou zavřela dveře bytu svého syna. Stála jsem na chodbě paneláku v Modřanech, v ruce igelitku s domácím koláčem, který jsem pekla od rána. Všechno ve mně se sevřelo. Jana, moje snacha, stála ve dveřích a dívala se na mě pohledem, který neznám – nebyla v něm ani zloba, ani láska. Jen únava.
„Ale proč?“ vydechla jsem tehdy tiše, skoro neslyšně.
„Potřebujeme s Tomášem víc klidu. Děti jsou už větší, mají svoje programy… A… prostě… je to pro nás lepší.“
Zůstala jsem stát jako opařená. Vždyť nedělní obědy byly naše všechno! Od té doby, co Tomáš odešel na vysokou do Brna a pak se vrátil s Janou, držela jsem tuhle tradici zuby nehty. Každou neděli jsem vařila svíčkovou nebo pečené kuře, pekla bábovku, prostírala ubrus po své mamince. Děti si hrály na koberci, smály se, Tomáš mi pomáhal s nádobím a Jana… Jana byla vždycky trochu stranou, ale nikdy nic neřekla.
Teď už je to měsíc, co sedím každou neděli sama u stolu. Dívám se na prázdné talíře a slyším jen ticho. Občas mi zazvoní telefon – sousedka Jarka se ptá, jestli nechci jít na procházku, ale já odmítám. Nechci nikam chodit. Chci jen zpátky svůj život.
Vzpomínám si na první roky s Janou. Byla tichá, uzavřená, nikdy mi neřekla „mami“, jen „paní Zdeňko“. Snažila jsem se jí přiblížit – nabízela jsem jí recepty, chtěla jsem jí pomoct s dětmi, ale vždycky si držela odstup. Tomáš mě uklidňoval: „Jana je jen opatrná, mami. Dej jí čas.“ Dala jsem jí čas. Dala jsem jí roky.
Jednou jsem zaslechla jejich rozhovor v kuchyni:
„Tomáši, tvoje máma je tu pořád. Já už to nezvládám. Mám pocit, že tu nemám žádné soukromí.“
„Ale vždyť chce jen pomoct…“
„Já o tu pomoc nestojím!“
Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Celý život jsem dělala všechno pro rodinu – vzdala jsem se práce v knihovně, abych mohla být s Tomášem doma, když byl malý. Když zemřel můj muž Petr na infarkt, držela mě nad vodou právě ta nedělní setkání. Byla to moje kotva.
Teď mám pocit, že kotva zmizela a já se topím.
Jednou večer mi Tomáš zavolal:
„Mami… nezlob se na Janu. Ona to nemyslela zle.“
„Já vím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale co mám dělat? Kam teď patřím?“
„Pořád jsi moje máma.“
Ale už to nebylo stejné.
Začala jsem chodit po bytě a hledat smysl v maličkostech – zalévala jsem kytky, třídila staré fotky. Na jedné z nich je Tomáš jako malý kluk, směje se u stolu s bábovkou v ruce. Vedle něj sedím já a Petr. Všichni jsme šťastní.
Jednoho dne jsem potkala Janu v obchodě. Byla tam s dětmi – Anička držela v ruce rohlík a Matýsek si vybíral jogurty.
„Dobrý den,“ pozdravila mě Jana stroze.
„Ahoj děti,“ usmála jsem se na vnoučata.
Anička se ke mně rozběhla: „Babičko! Přijdeš zase na oběd?“
Jana ji rychle chytila za ruku: „Pojď, Aničko, babička má určitě moc práce.“
Cítila jsem slzy v očích. Proč mi Jana nechce dovolit být součástí jejich života? Co jsem udělala špatně?
Doma jsem si sedla ke stolu a napsala Tomášovi dopis:
„Milý Tomáši,
nevím, kde se stala chyba. Vždycky jsem chtěla jen to nejlepší pro tebe i tvoji rodinu. Možná jsem byla moc vtíravá nebo moc starostlivá… Ale věz, že tě mám ráda a vždycky tu pro tebe budu.
Máma“
Odpověď nepřišla hned. Čekala jsem několik dní – každé zazvonění telefonu mě rozklepalo.
Nakonec mi Tomáš napsal SMS:
„Mami, děkuju za dopis. Potřebujeme teď trochu prostoru. Ale děti tě mají rády a časem určitě najdeme způsob, jak být zase spolu.“
Prostor… To slovo mě pronásleduje ve snech i ve dne.
Začala jsem chodit do knihovny jako dobrovolnice – pomáhám dětem s úkoly, čtu pohádky. Je to jiné než doma, ale aspoň nejsem sama.
Někdy potkám jiné ženy mého věku – všechny si stěžují na samotu, na to, že děti nemají čas nebo že jsou „navíc“. Povídáme si o tom u kávy a já zjišťuju, že nejsem jediná.
Ale stejně… Každou neděli prostírám stůl pro čtyři osoby a čekám na zvonek.
Možná je tohle mateřství – umět pustit děti z hnízda a najít nový smysl života.
Ale řekněte mi: Kde je ta hranice mezi láskou a vtíravostí? A kdy už matka přestává být potřebná?