Neviditelná hospodyňka: Rozbitý narozeninový den

„Jano, kde je ten dort? Hosté už čekají!“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který byl směsicí netrpělivosti a povýšenosti. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a v duchu počítala do deseti. Bylo to už poosmé, co mě dnes někdo z manželovy rodiny oslovil jen proto, aby mi zadal další úkol. Nikdo se nezeptal, jak se mám. Nikdo si nevšiml, že jsem tu od rána na nohou.

Každý rok, když měl Petr narozeniny, naše byt 3+1 na Jižním Městě se proměnil v přeplněné hnízdo jeho příbuzných. Jeho matka, paní Novotná, vždy dorazila s předstihem a okamžitě převzala velení. „Janičko, utři stůl! Janičko, kde máš utěrku? Janičko, tohle jsi mohla udělat lépe.“ Petr jen seděl v obýváku, smál se s bratrem Tomášem a občas na mě mrkl pohledem, který měl znamenat: „Vydrž to ještě chvíli.“

Letos jsem si ale řekla dost. Už týdny předem jsem cítila, jak ve mně roste napětí. V práci v bance jsem zvládala stres i náročné klienty, ale doma jsem byla jen neviditelnou hospodyňkou. Když jsem to jednou večer Petrovi řekla, jen mávl rukou: „To přece přejde, máma je taková. Hlavně ať je klid.“

Den D přišel. Ráno jsem vstala dřív než obvykle a místo obvyklého pečení tří druhů koláčů a vaření dvou polévek jsem připravila jen jednoduchý chlebíčkový tác a objednala dort z cukrárny. Když paní Novotná dorazila a zjistila, že kuchyně nevoní po jejím oblíbeném guláši, zatvářila se jako by jí někdo oznámil smrt v rodině.

„Janičko, kde je polévka? A proč jsi nekoupila ty věnečky?“

„Letos to bude jiné,“ odpověděla jsem klidně. „Chci si taky užít oslavu.“

V místnosti zavládlo ticho. Petr se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj neznala – byl to mix překvapení a studu. Jeho bratr Tomáš si odkašlal a šel si nalít pivo.

Během odpoledne se napětí dalo krájet. Paní Novotná seděla u stolu s rukama složenýma na klíně a občas významně povzdechla. Teta Alena šeptala něco sestřenici Lucii a obě po mně házely pohledy jako by čekaly, kdy selžu. Petr byl nervózní a místo aby mě podpořil, začal být podrážděný.

„Proč jsi to musela letos takhle změnit?“ vyčetl mi v kuchyni potichu. „Víš, že máma na tyhle věci trvá.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Mám tu být každý rok jen služka? Nikdo si nevšimne, že taky pracuju, že mám svoje sny a potřeby. Chci být součástí oslavy, ne její kulisou.“

Petr jen zavrtěl hlavou a odešel zpět do obýváku.

Večer byl katastrofální. Dort nikomu nechutnal – prý byl moc sladký. Chlebíčky zmizely rychle, ale nikdo za ně nepoděkoval. Paní Novotná se rozloučila bez objetí a Petr mě po odchodu hostů obvinil, že jsem mu zkazila narozeniny.

Seděla jsem sama v kuchyni mezi špinavým nádobím a poprvé za dlouhou dobu jsem brečela nahlas. Připadala jsem si jako cizinec ve vlastním domě. V hlavě mi běžela slova: „Kdyby ses víc snažila… Kdybys byla jako ostatní…“ Ale já už nechtěla být jako ostatní.

Další dny byly tiché a chladné. Petr se mnou skoro nemluvil. V práci jsem byla roztržitá a kolegyně Martina si toho všimla.

„Jano, co se děje?“ zeptala se mě u kávovaru.

„Mám pocit, že doma nejsem vidět,“ přiznala jsem tiše.

Martina mě objala: „Musíš si stát za svým. Jinak tě to zničí.“

Večer jsem seděla na balkoně s dekou kolem ramen a přemýšlela o svém životě. Vždycky jsem chtěla být dobrou manželkou, ale nikdy mě nenapadlo, že to znamená vzdát se sama sebe.

Petr přišel za mnou až pozdě v noci.

„Promiň,“ řekl tiše. „Možná jsem tě nikdy pořádně neposlouchal.“

Podívala jsem se na něj skrz slzy: „Chci být víc než jen někdo, kdo vaří a uklízí.“

Nevím, co bude dál. Možná nás čeká dlouhá cesta ke změně – nebo rozchod. Ale poprvé za dlouhou dobu cítím aspoň trochu hrdosti na to, že jsem se postavila sama za sebe.

Stojí za to žít život podle očekávání druhých? Nebo je čas začít žít podle sebe? Co byste udělali vy na mém místě?