Každý víkend s tchány: Jsem jen služka ve vlastním domě?

„Aleno, kde je ten čaj? Už tu čekáme pět minut!“ ozvalo se z obýváku hlasem, který byl směsí netrpělivosti a pohrdání. S hrnkem v ruce jsem se zhluboka nadechla, abych potlačila slzy, které se mi draly do očí. Každý víkend to bylo stejné – můj domov se proměnil v cizí území, kde jsem byla jen neviditelnou služkou. Tchyně Marie seděla na gauči s nohama na stole, zatímco tchán František listoval novinami a občas si odkašlal, aby mi připomněl, že bych měla utřít prach.

Petr, můj manžel, seděl vedle nich a tvářil se, že je všechno v pořádku. „Alčo, přines prosím ještě sušenky,“ řekl klidně, aniž by zvedl oči od televize. V tu chvíli jsem měla chuť s tím vším praštit. Byla jsem ve svém vlastním bytě, který jsme si s Petrem pořídili před dvěma lety na hypotéku, a přesto jsem se tu necítila jako doma. Každý pátek večer přijeli jeho rodiče z Kladna „na víkend“, protože prý „je to tu větší klid než u nich v paneláku“. Jenže pro mě to znamenalo dva dny napětí, ponižování a pocitu, že nejsem dost dobrá.

Vzpomněla jsem si na první návštěvu Marie. „Tady bych dala jiný závěsy,“ prohlásila hned ve dveřích a začala kritizovat každý detail našeho bytu. „A ty kytky? Ty ti brzo chcípnou, když je takhle zalíváš.“ Tehdy jsem se snažila brát její poznámky s nadhledem. Ale po dvou letech už mi došel dech.

V kuchyni jsem si otřela slzy do utěrky a snažila se uklidnit. V hlavě mi běžely myšlenky: Proč to Petr nevidí? Proč mě nikdy nepodpoří? Když jsem mu to jednou zkusila říct, jen mávl rukou: „No tak jsou trochu nároční, ale vždyť jsou to moji rodiče.“

Vrátila jsem se do obýváku s tácem sušenek. Marie mě sjela pohledem: „To jsou kupované? Já myslela, že když jsi doma, tak aspoň něco upečeš.“ František jen zabručel: „Za nás by tohle neprošlo.“

Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Měla jsem chuť křičet, ale místo toho jsem jen tiše odešla do ložnice. Sedla jsem si na postel a dívala se na fotku z naší svatby. Tolik nadějí jsem tehdy měla. Věřila jsem, že s Petrem budeme tým. Ale teď jsem měla pocit, že stojím sama proti celému světu.

Večer jsem se snažila s Petrem mluvit. „Petře, já už to takhle dál nezvládnu. Každý víkend mě tvoje máma ponižuje a ty… ty děláš, že to nevidíš.“

Petr si povzdechl: „Alčo, vždyť oni to nemyslí zle. Máma je prostě taková. A táta… no, ten je stará škola.“

„Ale já nejsem jejich služka! Jsem tvoje žena! Chci mít doma klid!“ vyhrkla jsem zoufale.

Petr pokrčil rameny: „Tak jim to řekni sama.“

Ta věta mě bodla jako nůž. Bylo mi jasné, že v tomhle boji budu sama.

Další den ráno mě probudil zvuk vysavače. Marie už byla vzhůru a uklízela „po mně“, protože prý „je tu bordel“. František seděl v kuchyni a hlasitě komentoval zprávy v rádiu. Snažila jsem se najít sílu vstát z postele.

Když jsem přišla do kuchyně, Marie mi podala hadr: „Tady máš, utři stůl. A pak bys mohla konečně umýt okna.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Marie, já už toho mám dost. Nejsem vaše služka. Je to můj domov a chci tu mít klid.“

Marie se zarazila a chvíli bylo ticho. Pak se ušklíbla: „No dovol! My ti tu jen pomáháme.“

„Nepomáháte mi. Jen mě ponižujete,“ řekla jsem tiše.

František zabručel: „Za nás by si ženská něco takovýho nedovolila.“

Petr přišel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem měla slzy na krajíčku. „Co se tu děje?“ zeptal se.

„Tvoje žena nám právě řekla, že jsme tu nevítaní,“ odpověděla Marie uraženě.

Podívala jsem se na Petra s nadějí v očích. Ale on jen mlčel.

Ten den odjeli dřív než obvykle. V bytě bylo ticho, ale mezi mnou a Petrem viselo napětí jako těžký závoj.

Večer jsme seděli každý na jiné straně gauče. Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co. Tolik let jsme spolu byli šťastní – nebo jsem si to aspoň myslela.

Další víkend přijeli znovu. Tentokrát už jsem ale byla připravená bránit svůj prostor. Když Marie začala kritizovat moje vaření, klidně jsem jí nabídla vařečku: „Tak si to zkuste sama.“ František něco zamumlal o dnešní mládeži a Petr… Petr poprvé řekl: „Mami, nech Alču být.“

Bylo to malé vítězství, ale pro mě znamenalo všechno.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. S Petrem jsme spolu začali víc mluvit – někdy hádat, někdy smát. Ale hlavně jsme začali být zase tým.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct nahlas, co cítíme? Kolik žen v Česku zažívá totéž – a mlčí? Máme právo bránit svůj domov i sebe? Co byste udělali vy na mém místě?