Neznámé zprávy na telefonu mého muže: Od stínu pochybností k nové naději

„Kdo je ta Jana?“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni držela Karlův telefon v ruce a srdce mi bušilo až v krku. Karel, můj muž už třicet let, se zarazil uprostřed krájení cibule na guláš a podíval se na mě s výrazem, který jsem u něj neviděla snad od doby, kdy nám před lety volali ze školy kvůli naší dceři. „Cože?“ zeptal se tiše, ale já už věděla, že něco není v pořádku.

Všechno to začalo úplně nevinně. Bylo pondělí večer, venku lilo jako z konve a já hledala jeho telefon, protože jsem potřebovala zavolat na jeho číslo – můj mobil byl vybitý. Na displeji se objevila zpráva: „Děkuju za krásný večer. Doufám, že se zase brzy uvidíme. Jana.“ V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Karel měl vždycky kamarádky, ale nikdy mi nic neskrýval. Jenže teď…

Celý týden jsem chodila jako tělo bez duše. V práci v knihovně jsem nebyla schopná soustředit se na katalogizaci nových knih, doma jsem byla podrážděná a naše dcera Lenka si toho samozřejmě všimla. „Mami, co se děje?“ ptala se mě večer, když jsme spolu skládaly prádlo. „Nic, jen jsem unavená,“ zalhala jsem jí. Ale uvnitř mě to hlodalo jako červ.

Karel byl najednou odtažitý. Přestal se mnou chodit na procházky do parku, kde jsme si dřív povídali o všem možném – o politice, o sousedech, o tom, jak nám chybí syn Petr, co žije v Brně. Místo toho trávil večery u počítače nebo s mobilem v ruce. Když jsem se ho zeptala, co dělá, jen mávl rukou: „Nic důležitého.“

Jednoho večera jsem to už nevydržela. Seděli jsme spolu u stolu, před námi talíře s bramborovou kaší a řízkem, ale jídlo mi nechutnalo. „Karle, kdo je ta Jana?“ zeptala jsem se znovu a tentokrát už nešlo couvnout.

Chvíli mlčel. Pak položil vidličku a zadíval se mi do očí. „Je to kolegyně z práce. Pomáhal jsem jí s počítačem, protože má doma nemocného manžela a sama si neví rady.“

„A proč ti děkuje za krásný večer?“ vyhrkla jsem.

Karel si povzdechl. „Byli jsme s kolegy na večeři po práci. Nic víc v tom není.“

Nevěřila jsem mu. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – tajné schůzky, lži, dvojí život. Byla jsem zoufalá a cítila jsem se zrazená. Celou noc jsem nespala a ráno jsem měla oči opuchlé od pláče.

Další dny byly jako zlý sen. Vyhýbali jsme se jeden druhému, doma panovalo napětí, které by se dalo krájet. Lenka i Petr si všimli, že něco není v pořádku. Jednou večer mi Lenka řekla: „Mami, vy dva jste vždycky byli jako jeden tým. Co se stalo?“ Rozbrečela jsem se jí na rameni.

Nakonec jsem se rozhodla jednat. Pozvala jsem Karla na procházku do Stromovky – tam jsme spolu chodili randit ještě za studií na pedagogické fakultě. Bylo chladno a listí šustilo pod nohama.

„Karle,“ začala jsem tiše, „já ti nevěřím. Bolí mě to a nevím, co mám dělat.“

Karel se zastavil a dlouho mlčel. Pak mě vzal za ruku – poprvé po týdnech – a řekl: „Aleno, nikdy bych tě nepodvedl. Ale asi jsem byl hloupý, že jsem ti o Janě neřekl hned. Chtěl jsem ti ušetřit starosti.“

„Ale tím jsi mi je přidal,“ zašeptala jsem.

„Já vím,“ přikývl smutně.

Stáli jsme tam dlouho v tichu. Nakonec mi Karel ukázal všechny zprávy s Janou – opravdu šlo jen o pracovní věci a pár přátelských vět navíc. Zavolal jí přede mnou a poprosil ji, aby mi vysvětlila situaci sama. Jana byla milá paní kolem šedesátky, která mi do telefonu řekla: „Aleno, váš muž je úžasný člověk a nikdy by vám neublížil.“

Nebylo to jednoduché přijmout – moje důvěra byla otřesená a musela jsem si přiznat i vlastní nejistoty a strachy ze stárnutí i samoty. Ale začali jsme spolu znovu mluvit – o všem otevřeněji než kdy dřív. Chodili jsme zase na procházky, smáli se spolu u televize a dokonce jsme začali plánovat malý výlet do Beskyd.

Dnes už vím, že vztah není samozřejmost a že důvěra je křehká jako sklenička na víno – stačí jeden neopatrný pohyb a rozbije se na tisíc kousků. Ale když oba chtějí, dá se zase slepit.

Někdy večer sedím na gauči vedle Karla a ptám se sama sebe: Co je vlastně horší – pravda nebo nejistota? A kolik toho jsme ochotni odpustit těm, které milujeme?