Nová manželka mého syna rozbila naši rodinu. Dá se ještě něco zachránit?

„Davídku, dostal jsi ode mě ty peníze na nový batoh do školy?“ zeptala jsem se opatrně svého vnuka, když jsme spolu seděli na lavičce v parku. Jeho pohled sklouzl k zemi a jen tiše zašeptal: „Nevím, babi. Táta mi nic nedal.“ V tu chvíli mi srdce sevřel ledový strach. Peníze jsem předala Petrovi, svému synovi, s jasným vzkazem pro Davida. Proč se k němu nedostaly?

Ještě před rokem jsme byli rodina, která držela pohromadě. Každou neděli jsme se scházeli u mě doma na oběd, smáli se a povídali si. Všechno se změnilo, když si Petr po rozvodu vzal Lenku. Byla mladší, energická, ale vždy jsem cítila, že ke mně chová jistý odstup. Snažila jsem se jí vyjít vstříc – pozvala jsem ji na kávu, nabízela pomoc s Davidem, ale ona byla vždy chladná a odměřená.

Jednoho dne mi Petr zavolal: „Mami, prosím tě, nevolej Davidovi bez toho, abys to řekla nám. Lenka si myslí, že bys měla respektovat naše pravidla.“ Zůstala jsem stát v kuchyni s telefonem v ruce a slzami v očích. Pravidla? Kdy jsme přestali být rodina a začali si nastavovat hranice jako cizí lidé?

Začala jsem si všímat drobných změn. David už ke mně nechtěl jezdit na víkendy. Když jsem mu volala, byl nervózní a krátký. Lenka mi přestala odpovídat na zprávy. Petr byl stále zaneprázdněný prací a když už jsme spolu mluvili, byl odměřený. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním životě.

Jednou večer jsem se rozhodla jít za Petrem osobně. Otevřela mi Lenka. „Marie, teď se to nehodí. Máme rodinný večer.“ Její slova mě bodla jako nůž. „Já jsem přece taky rodina,“ zašeptala jsem. Jen pokrčila rameny a zavřela dveře.

Následující týdny byly plné ticha a nejistoty. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy byl Petr malý kluk a svěřoval se mi se vším. Teď byl dospělý muž pod vlivem ženy, která mě pomalu vytlačovala z jeho života.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Petrové bývalé ženy Jany: „Marie, David je smutný. Prý mu chybíte.“ Rozplakala jsem se. Věděla jsem, že musím něco udělat.

Sešla jsem se s Janou v kavárně. „Lenka nechce, abyste byla s Davidem sama,“ řekla mi tiše Jana. „Petr je mezi dvěma ohni a bojí se jít proti ní.“

Začala jsem psát Petrovi dopisy – o tom, jak mi chybí, jak mi chybí David, jak mě bolí být odstrčená. Odpověď nepřišla.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byl to David. „Babi, můžu k tobě přijít? Táta s Lenkou se hádají a já nechci být doma.“ Přijel s batohem na zádech a slzami v očích. Objala jsem ho a cítila jeho třesoucí se ramena.

„Proč mě nemáš rád?“ zeptal se najednou mezi vzlyky. „Lenka říká, že tě nezajímám.“

Zamrazilo mě. „To není pravda! Jsi pro mě všechno na světě,“ šeptala jsem mu do vlasů.

Druhý den ráno stál před mým bytem Petr s Lenkou. „Marie, tohle už dál nejde,“ začala Lenka ostře. „David potřebuje stabilitu a ty mu ji nenabízíš.“

„A co je stabilita?“ vybuchla jsem poprvé v životě před Petrem. „Že ho odstřihnete od babičky? Že mu lžete o tom, kdo mu dává dárky? Že mu říkáte, že ho nemám ráda?“

Petr mlčel a díval se do země.

Lenka mě probodávala pohledem: „Vy jste nikdy nechtěla přijmout naši rodinu takovou, jaká je.“

„Já jen nechci přijít o svého vnuka!“ vykřikla jsem zoufale.

Po té scéně už nic nebylo jako dřív. Petr mi přestal volat úplně. David mi občas napsal tajně přes internet, ale bylo jasné, že je pod tlakem.

Začala jsem chodit na setkání seniorů v kulturním domě, abych nebyla sama doma s myšlenkami na to, co všechno jsme ztratili.

Jednou večer přišla zpráva od Davida: „Babi, mám tě rád.“ Bylo to krátké, ale znamenalo to pro mě celý svět.

Dnes sedím u okna a dívám se na prázdné hřiště pod domem. Přemýšlím: Dá se ještě něco zachránit? Může rodina přežít tolik bolesti a nedůvěry? Nebo už je pozdě?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu i tehdy, když vás někdo úmyslně vytlačuje?