Můj muž, duch v domě: Boj o vlastní místo v české rodině

„Petře, už to takhle dál nejde! Jsi tu vůbec ještě se mnou, nebo už jsi jen stín, co se občas mihne po bytě?“ vykřikla jsem přes hromobití, které se rozléhalo nad naším panelákem v Modřanech. Petr seděl na kraji postele, mobil v ruce, oči upřené do displeje. „Prosím tě, nebuď hysterická. Víš, že mám teď v práci fofr a máma potřebuje pomoct s tím kolenem.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. Už několik měsíců jsem měla pocit, že žiju s duchem. Petr byl buď v práci, nebo u své matky v Braníku. Doma se zdržoval jen na rychlou sprchu a večeři, kterou jsem většinou jedla sama. Naše dcera Anička se mě ptala: „Kdy přijde táta?“ a já jí lhala, že brzy. Ve skutečnosti jsem sama nevěděla, jestli ještě vůbec přijde.

Začalo to nenápadně. Po narození Aničky mi jeho máma začala volat každý den. „Janičko, nezapomeň dát malé čepičku, i když je venku teplo. A nekrm ji tím kupovaným pyré, to není zdravé.“ Petr mi pak večer vyčítal: „Máma říkala, že Anička kašle. Neměla bys ji víc hlídat?“ Měla jsem pocit, že už nejsem matka své dcery, ale jen chůva pod dohledem tchyně.

Jednou jsem přišla domů a našla tchyni v naší kuchyni. „Petřík mi dal klíče, abych ti pomohla s úklidem,“ usmála se sladce. V lednici byly nové krabičky s jídlem – její svíčková a knedlíky. Moje polévka skončila v koši. „Tohle je lepší pro Aničku,“ řekla mi bez mrknutí oka.

Začala jsem se dusit ve vlastním bytě. Každý den jsem bojovala s pocitem neviditelnosti. Petr mě neposlouchal. Když jsem mu řekla, že potřebuju jeho podporu, odpověděl: „Ale vždyť máš mámu i moji mámu! Co ještě chceš?“ Chtěla jsem jeho. Chtěla jsem rodinu, kde budu mít své místo.

Jednoho dne jsem šla s Aničkou na hřiště. Seděla jsem na lavičce a pozorovala ostatní maminky, jak si povídají a smějí se. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním životě. Když jsem se pokusila zapojit do rozhovoru o školce, jedna z maminek mě přerušila: „A ty jsi ta, co bydlí s tou paní Novotnou? To musí být těžké.“ Všichni věděli o mé tchyni a jejím vlivu.

Večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Petr přišel domů pozdě, unavený a podrážděný. „Co je zase?“ zeptal se otráveně. „Nic,“ zalhala jsem. Ale uvnitř mě to bolelo čím dál víc.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Janičko, přijď k nám na víkend. Potřebuješ si odpočinout.“ Vzala jsem Aničku a odjela do Berouna. U rodičů jsem poprvé po dlouhé době cítila klid. Máma mě objala a řekla: „Musíš si stát za svým. Jinak tě ta rodina pohltí.“

Po návratu domů mě čekalo překvapení – tchyně seděla v obýváku a hrála si s Aničkou. Petr byl pryč. „Petřík musel zařídit něco v práci,“ oznámila mi suše. V tu chvíli mi došlo, že pokud něco neudělám, ztratím samu sebe.

Ten večer jsem si sedla k Petrovi a řekla mu: „Musíme si promluvit. Takhle už to dál nejde.“

„Zase nějaké výčitky?“ povzdechl si.

„Nejsi tu pro mě ani pro Aničku. Tvoje máma rozhoduje o všem – co jíme, kam chodíme, jak vychováváme naši dceru. Já už tu nemám žádné slovo.“

Petr mlčel. Pak řekl: „Ale ona to myslí dobře.“

„Možná,“ odpověděla jsem tiše. „Ale já už nemůžu žít ve stínu vaší rodiny.“

Následující týdny byly plné hádek a ticha. Petr začal trávit doma ještě méně času. Tchyně mi volala každý den a ptala se: „Už ses uklidnila?“ Cítila jsem se jako blázen.

Jednou večer přišla máma na návštěvu. Sedly jsme si spolu na balkon a ona mi řekla: „Janičko, musíš si vybrat – buď budeš žít svůj život, nebo život podle ostatních.“

Dlouho jsem přemýšlela o jejích slovech. Nakonec jsem Petrovi napsala dopis:

„Petře,

milovala jsem tě pro tvou laskavost a smysl pro humor. Ale teď mám pocit, že žiju s někým cizím. Potřebuju vědět, jestli chceš být součástí naší rodiny – mojí rodiny – nebo jestli budeš dál žít jen pro svou mámu a práci.

Jana“

Odpověděl až po dvou dnech: „Nevím.“

To bylo horší než hádka nebo výčitky – byla to prázdnota.

Začala jsem chodit na psychoterapii a pomalu hledat cestu zpět k sobě samé. Naučila jsem se říkat ne – tchyni i Petrovi. Přestala jsem čekat na jejich uznání a začala budovat svůj vlastní svět s Aničkou.

Petr zůstal duchem v našem domě – přítomný tělem, nepřítomný duší.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je lepší být sama než neviditelná? Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? Co byste udělali vy na mém místě?