Na šedesátku rozvod: Když vám manžel místo dárku předá rozvodové papíry

„Tohle nemyslíš vážně, Karle?“ vydechla jsem, když mi do ruky podal obálku. V kuchyni voněla bábovka, na stole stála láhev vína a já čekala, že mi po těch letech aspoň popřeje. Místo toho jsem držela v ruce rozvodové papíry. „Promiň, Aleno, ale už to dál nejde,“ řekl tiše a ani se mi nepodíval do očí. V tu chvíli se mi podlomila kolena. Všechno, co jsem za těch čtyřicet let budovala, se rozpadlo během jediné minuty.

Sedla jsem si na židli a zírala na něj. „Proč teď? Proč dneska?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď tušila. Poslední roky mezi námi bylo ticho. Děti už dávno odešly z domu, Karel trávil večery v dílně nebo s kamarády v hospodě. Já se snažila udržet rodinu pohromadě, vařila jsem jeho oblíbená jídla, starala se o vnoučata, ale on byl pořád dál a dál.

„Nechci ti ubližovat, Aleno. Ale už spolu nejsme šťastní. Ani jeden z nás,“ řekl a odešel do ložnice. Slyšela jsem, jak za sebou zavřel dveře. Zůstala jsem sedět v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde se to pokazilo. Byla jsem špatná manželka? Nedávala jsem mu dost lásky? Nebo si našel jinou? Ta myšlenka mě bodla do srdce jako nůž. Ráno jsem sebrala odvahu a zavolala dceři Lucii.

„Mami, cože? On ti dal rozvodové papíry na narozeniny?“ vykřikla do telefonu. Slyšela jsem v jejím hlase vztek i lítost. „Přijedu za tebou hned po práci.“

Když dorazila, objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kousky. „To zvládneme, mami. Nejsi na to sama,“ šeptala mi do vlasů.

Ale já se cítila sama jako nikdy předtím. Všichni kolem mě měli své životy – Lucie rodinu, syn Petr žije v Brně a vidíme se jednou za měsíc. Já zůstala v našem domě sama s prázdnými pokoji a vzpomínkami na lepší časy.

První týdny byly nejhorší. Každý den jsem brečela, nemohla jsem jíst ani spát. Karel si sbalil věci a odešel kamsi do podnájmu. Občas mi napsal zprávu ohledně majetku nebo účtů, ale jinak ticho. Připadala jsem si neviditelná.

Jednou večer mi zavolala kamarádka Jana: „Alčo, pojď ven. Zajdeme na víno.“ Nechtělo se mi, ale nakonec jsem souhlasila. Seděly jsme v malé vinárně na náměstí a já jí všechno vyklopila. Jana mě vyslechla a pak řekla: „Víš co? Teď je čas myslet na sebe. Co jsi vždycky chtěla dělat?“

Zamyslela jsem se. Celý život jsem byla pro druhé – pro děti, pro Karla, pro rodiče. Nikdy jsem neměla čas ani odvahu myslet na sebe. „Chtěla bych malovat,“ přiznala jsem tiše. „Ale to je hloupost…“

„Není! Přihlas se do kurzu! Máš čas i talent,“ povzbuzovala mě Jana.

Doma jsem dlouho seděla nad počítačem a nakonec našla kurz malby v místním kulturním domě. Přihlásila jsem se a poprvé po dlouhé době cítila něco jako naději.

Kurzy byly plné lidí různého věku – od mladých holek až po paní v důchodu. První hodinu jsem byla nervózní, ale lektorka paní Novotná byla laskavá a trpělivá. Když jsem poprvé ponořila štětec do barvy a udělala první tah na plátno, měla jsem slzy v očích – tentokrát ale štěstím.

Začala jsem chodit ven s Janou i dalšími ženami z kurzu. Povídaly jsme si o životě, smály se i plakaly nad vínem. Pomalu jsem si uvědomovala, že život nekončí rozvodem ani šedesátkou.

Jednou večer mi volal Petr: „Mami, nechceš přijet na víkend k nám do Brna? Kluci by tě rádi viděli.“

Vlakem do Brna jsem jela poprvé sama po letech. Byla jsem nervózní i natěšená zároveň. Petr mě objal ve dveřích bytu a jeho žena Martina mi uvařila kávu. Vnoučata mě zasypala otázkami a smíchem.

Večer jsme seděli s Petrem na balkoně a povídali si dlouho do noci.

„Mami, já vím, že to bolí… Ale možná je to šance začít znovu. Pro sebe.“

Poprvé jsem si připustila, že má pravdu.

Doma jsem začala malovat každý den. Obývák byl plný pláten a barev. Lucie mě přihlásila na malou výstavu v knihovně. Přišlo spoustu lidí – sousedky, známí i cizí lidé. Dostala jsem tolik pochvaly jako nikdy předtím.

Karel mi jednou napsal zprávu: „Viděl jsem tvé obrazy na Facebooku. Jsou krásné.“

Neodpověděla jsem hned. Dlouho jsem přemýšlela, jestli mu odpustit nebo nechat minulost být.

Jednoho dne zazvonil u dveří s kyticí růží.

„Aleno… Chtěl bych ti poděkovat za všechno. A omluvit se.“

Podívala jsem se na něj a cítila klid.

„Karle, děkuju ti za upřímnost. Ale teď už jdu svou cestou.“

Zavřela jsem za ním dveře a poprvé po dlouhé době se usmála sama na sebe do zrcadla.

Možná je někdy potřeba přijít o všechno, abychom našli sami sebe.

A co vy? Myslíte si, že je možné začít znovu i po šedesátce? Máte odvahu udělat první krok?