Moje manželství málem skončilo kvůli matčině vměšování: Teď s ní nedokážu mluvit

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni slyšela její hlas z telefonu. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Petr seděl v obýváku, ani netušil, že právě teď se mi bortí svět. „Jano, já to dělám jen pro tvoje dobro. Petr tě nikdy neposlouchá, někdo mu to musí říct,“ odpověděla klidně máma, jako by šlo o běžnou věc.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty drobnosti, které mi poslední měsíce nedávaly smysl. Petr byl odtažitější, hádali jsme se kvůli hloupostem – proč není doma dřív, proč zapomněl koupit mléko, proč už spolu skoro nemluvíme. Vždycky jsem si myslela, že chyba je ve mně. Dusila jsem v sobě strach, že když mu něco řeknu, bude to brát jako výčitky. A tak jsem mlčela.

Jenže teď mi došlo, že za tím vším je něco víc. Máma mi začala volat častěji než dřív. „Janičko, jak ti to doma jde? Nechceš přijít na oběd?“ ptala se s tím svým sladkým hlasem, který mě vždycky dokázal uklidnit – nebo rozčílit. Nikdy jsem jí neřekla všechno, ale ona vždycky nějak věděla, co se u nás děje.

Jednou večer jsem zaslechla Petra, jak telefonuje na balkoně. „Ano, paní Nováková… já vím… ano, pokusím se…“ Ztuhla jsem. Proč by můj muž volal s mojí matkou? Když jsem se ho zeptala, řekl jen: „To nic nebylo, tvoje máma chtěla vědět, jestli už máme opravenou pračku.“ Ale pračka byla v pořádku.

Začala jsem být podezřívavá. Prohrabávala jsem se ve vzpomínkách na poslední měsíce a všechno do sebe začalo zapadat. Máma mi radila, jak mám s Petrem mluvit. Petr mi vyčítal věci, které jsem nikdy neřekla nahlas. A mezi námi rostla zeď.

Jednoho dne jsem to nevydržela a rozhodla se matku navštívit bez ohlášení. Otevřela mi v županu a překvapeně zamrkala. „Janičko! Co tu děláš tak brzy?“ Neodpověděla jsem a šla rovnou do obýváku. Na stole ležel její mobil a na displeji svítilo: „Petr – poslední hovor: 12 minut.“

„Mami, proč voláš Petrovi?“ zeptala jsem se přímo. Chvíli mlčela a pak spustila: „Musím ho trochu usměrnit. Ty jsi moc hodná, necháš si všechno líbit. On tě neposlouchá! Já jen chci, aby sis nenechala všechno líbit.“

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. „Mami! To není tvoje věc! Tohle je moje manželství!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tváři. Máma jen pokrčila rameny: „Já tě chráním.“

Když jsem se vrátila domů, Petr seděl u stolu a díval se do prázdna. „Jano… tvoje máma mi dneska volala,“ řekl tiše. „Říkala mi, že bych měl být víc doma a že tě zanedbávám.“

„A co jsi jí řekl?“ zeptala jsem se s obavou.

„Že má pravdu… Ale taky jsem jí řekl, že už toho mám dost. Že jestli bude dál zasahovat do našeho života, tak nevím, jestli to spolu zvládneme.“

Seděli jsme naproti sobě a mlčeli. Najednou mezi námi nebyla jen zeď – byla tam propast.

Další týdny byly peklo. Máma mi psala zprávy: „Janičko, nezlob se na mě…“ „Dělám to pro tebe…“ Petr byl uzavřený, vyhýbal se mi pohledem. Já nevěděla, komu mám věřit – matce nebo manželovi? Byla jsem rozpolcená mezi dvěma světy.

Jednou večer jsme s Petrem seděli u televize a on najednou vypnul zvuk. „Jano, musíme si promluvit.“ Srdce mi bušilo až v krku.

„Mám tě rád,“ začal pomalu. „Ale už nemůžu dál žít ve stínu tvojí mámy. Mám pocit, že nikdy nejsme sami dva – vždycky je tu ona.“

Rozplakala jsem se. „Já vím… já taky… Ale nevím, jak to změnit.“

Petr mě objal a poprvé po dlouhé době jsme byli opravdu spolu. Bez slov jsme si slíbili, že to zkusíme napravit.

Druhý den jsem zavolala mámě a řekla jí: „Mami, potřebuju čas. Prosím tě, nevolej nám domů a neřeš naše věci za nás.“ Rozplakala se do telefonu: „Ale Janičko… já tě miluju…“

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem zlomeně. „Ale musíš mě nechat žít můj život.“

Od té doby jsme spolu skoro nemluvily. Bolí mě to víc než cokoli jiného – ale zároveň cítím úlevu.

Někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Je možné odpustit matce takovou zradu? A dokáže manželství přežít tak hlubokou ránu?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že mám právo být na matku naštvaná – nebo bych jí měla odpustit?