Neuspěchej svatbu, Markéto! – Útěk nevěsty od tyranské rodiny ženicha

„Markéto, okamžitě si sundej ten řetízek! K nevěstě z rodu Novotných se to vůbec nehodí!“ zasyčela na mě paní Novotná, matka mého snoubence Petra, zatímco mi v šatně svatebního salonu upravovala závoj. Její prsty byly ledové a pevné, jako by mi chtěla připomenout, kdo tady bude určovat pravidla. Stála jsem před zrcadlem v bílé krajkové róbě, ale místo radosti jsem cítila jen tíhu v hrudi.

„Ale to je řetízek po mojí babičce…“ zašeptala jsem a doufala, že mě aspoň jednou někdo vyslyší. Místo toho se na mě Petra matka podívala s takovým pohrdáním, že jsem raději sklopila oči.

„Tady už nejsi u vás doma v Jičíně. Tady se budeš řídit našimi pravidly,“ dodala ještě a odešla z místnosti s takovou samozřejmostí, jako by už dávno byla moje matka.

Petra jsem milovala. Nebo jsem si to aspoň myslela. Ale poslední měsíce byly plné hádek, kompromisů a ústupků. Všechno se točilo kolem jeho rodiny – kde budeme bydlet (samozřejmě v jejich domě v Říčanech), jakou práci budu mít (nejlépe žádnou, abych mohla pomáhat s domácností), dokonce i jaké jídlo budu vařit (protože „Novotní nejí žádné experimenty“). Moje vlastní rodina byla na svatbu pozvaná jen z povinnosti a už při přípravách jsem cítila, jak se mezi námi rozevírá propast.

„Markétko, jsi v pořádku?“ ozvalo se tiše za mnou. Moje sestra Jana stála ve dveřích a její oči byly plné obav. „Máš ještě čas to změnit…“

„Nemůžu,“ zašeptala jsem. „Všichni čekají…“

Jana mě objala a já poprvé za poslední týdny pocítila opravdové teplo. „Ale co chceš ty?“ zeptala se naléhavě.

Ta otázka mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co Jana odešla. Co vlastně chci já? Vždycky jsem byla ta hodná holka, která neodmlouvá, která se snaží všem vyhovět. Ale dnes… dnes jsem měla pocit, že se dusím.

Když přišel čas odchodu do kostela, srdce mi bušilo jako o závod. Petr stál přede mnou v obleku a usmíval se – ale jeho oči byly tvrdé. „Maminka říkala, že máš být připravená přesně ve dvě. Nechci žádné scény, Markéto.“

„Neboj se,“ odpověděla jsem tiše a snažila se potlačit slzy.

Cesta do kostela byla jako zlý sen. V autě seděla paní Novotná a celou dobu mi dávala rady – jak mám jít k oltáři, jak se mám usmívat, co mám říct faráři. Petrův otec mlčel a jen občas významně zakašlal. Moje máma seděla vzadu a držela mě za ruku, ale její stisk byl slabý – jako by i ona věděla, že už mě ztrácí.

Když jsme dorazili ke kostelu svatého Václava, dav hostů už čekal. Hudba začala hrát a já vykročila uličkou. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Viděla jsem Petrovu rodinu v první řadě – všichni stejní, všichni přísní. Moje vlastní rodina byla někde vzadu, téměř neviditelná.

Farář začal mluvit o lásce a oddanosti, ale já slyšela jen svůj vlastní dech. Když přišla řada na sliby, Petr mi pevně stiskl ruku a podíval se na mě pohledem, který říkal: „Teď už není cesty zpět.“

A tehdy jsem to ucítila – něco ve mně prasklo. Najednou jsem věděla, že tohle není můj život. Že nemůžu žít podle pravidel někoho jiného. Že nemůžu být jen další Novotná.

„Promiňte…“ zašeptala jsem a couvla od oltáře. V kostele zavládlo ticho. Petr na mě zíral s otevřenou pusou, jeho matka zbledla jako stěna.

„Markéto, co to děláš?“ sykl Petr.

„Nemůžu… nemůžu si tě vzít,“ řekla jsem nahlas a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Hosté začali šumět, někdo dokonce vykřikl moje jméno. Moje máma vstala a rozběhla se ke mně. Jana mi podala ruku a společně jsme vyběhly z kostela ven do slunečného dne.

Venku jsem se rozplakala – smíchem i slzami zároveň. Byla jsem svobodná. Poprvé v životě jsem udělala něco jen pro sebe.

Doma mě čekaly týdny vysvětlování, výčitek i posměšků od známých („Tohle se u nás nedělá!“, „Chudák Petr!“). Ale já věděla, že jsem udělala správnou věc.

Dnes už vím, že život podle očekávání druhých nikdy nepřinese štěstí. Ať už jde o svatbu nebo o každodenní rozhodnutí – vždycky je důležité slyšet svůj vlastní hlas.

Někdy si večer před spaním kladu otázku: Kolik žen kolem mě žije život někoho jiného? A kolik z nás najde odvahu říct: „Dost!“?