„Nečekejte na mě” – Ve stínu sestry

„Ne, já pro ni nepřijdu. Už nikdy.“ Hlas v telefonu byl ledový, neústupný. Držela jsem sluchátko v ruce a dívala se na svou kolegyni Hanku, která jen pokrčila rameny. „Tohle je už třetí telefonát. Nikdo ji nechce,“ řekla tiše.

Zavěsila jsem a chvíli jen seděla v sesterně, ruce se mi třásly. Všude kolem mě bzučely monitory, někde na chodbě někdo plakal. Ale já slyšela jen ozvěnu těch slov: Už nikdy.

Na oddělení neurorehabilitace v Brně pracuji už osm let. Viděla jsem tu spoustu lidských tragédií – mladé muže po nehodách, staré ženy po mrtvicích, děti s nádory. Ale nikdy jsem si nemyslela, že jednoho dne budu stát u lůžka své vlastní sestry.

Jmenuje se Lucie. O tři roky starší než já, vždycky byla ta krásnější, chytřejší, oblíbenější. Já byla „ta druhá“, tichá a nenápadná Jana. Když jsme byly malé, Lucie mě vodila do školy za ruku a já ji obdivovala. Ale pak přišla puberta, hádky, rodiče se rozvedli a Lucie odešla z domu dřív, než jsem stihla pochopit proč. Od té doby jsme spolu skoro nemluvily.

A teď tu leží. Po těžké autonehodě, ochrnutá na půl těla, s pohledem upřeným do stropu. Když mě poprvé uviděla v bílém plášti, odvrátila hlavu. „Nemusíš se přetvařovat,“ procedila mezi zuby. „Stejně mě tu necháš.“

Chtěla jsem jí říct tolik věcí – že mě mrzí, jak to mezi námi dopadlo, že jsem ji měla vždycky ráda, i když to tak nevypadalo. Ale místo toho jsem jen mlčky upravila její polštář a odešla.

Další dny byly jako zlý sen. Nikdo z rodiny se neozval. Matka žije s novým partnerem v Ostravě a na Lucii nemá čas. Otec je někde v Německu a podle všeho ani neví, že má dvě dcery. Volala jsem i tetě Aleně – ta mi řekla jen: „Janičko, já už na to nemám sílu.“

Jednou večer jsem zůstala na noční službě a šla za Lucií do pokoje. Seděla u okna a dívala se ven na rozsvícené město.

„Pamatuješ si na tu noc, kdy jsi odešla z domu?“ zeptala jsem se tiše.

Lucie se na mě podívala s tvrdým výrazem. „Pamatuju si hlavně to, že jsi mě nikdy nehledala.“

Zamrazilo mě. „Byla jsem dítě…“

„Byla jsi zbabělá,“ přerušila mě ostře. „Vždycky jsi byla ta hodná holčička, co všechno vydrží a nikdy nic neřekne.“

Mlčela jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem ji slyšela plakat za zavřenými dveřmi, jak jsme spolu seděly na schodech před domem a ona mi šeptala, že už to doma nevydrží.

„Proč jsi mi nikdy nenapsala?“ zeptala jsem se nakonec.

Lucie se zasmála – hořce, bez radosti. „Protože jsem věděla, že bys mi stejně neodpověděla.“

Seděla jsem tam dlouho do noci a přemýšlela o tom, jak snadno člověk může přijít o rodinu. Jak rychle se z lásky stane lhostejnost.

Další den přišla sociální pracovnice a ptala se mě, jestli bych si Lucii mohla vzít domů alespoň na přechodnou dobu. „Jste jediná příbuzná v Brně,“ řekla mi soucitně.

V tu chvíli jsem měla chuť křičet: Proč já? Proč mám být ta, kdo všechno zachraňuje? Vždyť já sama sotva zvládám svůj život – rozvod za sebou, syn v pubertě, práce od rána do večera.

Večer jsem šla za Lucií a řekla jí to na rovinu: „Nevím, jestli to zvládnu.“

Podívala se na mě dlouze a pak tiše řekla: „Nikdy jsi mě nepotřebovala. Teď tě potřebuju já.“

Seděly jsme tam obě v tichu. Poprvé po letech jsem cítila něco jako soucit – nebo možná lítost nad tím vším promarněným časem.

Další týdny byly těžké. Učila jsem se Lucii znovu poznávat – její nálady, strachy i vztek. Někdy byla protivná a uzavřená, jindy zoufale vděčná za každou maličkost. Začaly jsme spolu mluvit o minulosti – o tom, co nás rozdělilo i co nás možná ještě může spojit.

Jednou večer mi zavolal syn Matěj: „Mami, proč je teta taková? Proč je pořád smutná?“

Nevěděla jsem co říct. Možná proto, že sama nevím, jak se smutek léčí.

Jednoho dne přišla Lucie s prosbou: „Můžeš mi odpustit?“

Zaskočilo mě to. „Za co?“

„Za všechno… Za to, že jsem tě nechala samotnou.“

Objaly jsme se poprvé po dvaceti letech. Plakala ona i já.

Dnes je Lucie stále na vozíku a bydlí v chráněném bydlení kousek od nemocnice. Navštěvuji ji každý týden s Matějem a někdy spolu mlčíme víc než mluvíme. Ale už to není ticho plné výčitek – spíš ticho smíření.

Někdy si říkám: Kolik toho člověk musí odpustit, aby mohl jít dál? A opravdu jsme povinni nést odpovědnost za ty, kteří nám tolik ublížili? Co byste udělali vy?