„Musíš se vystěhovat z vlastního domu!“: Příběh o tom, jak dcera vystěhovala své rodiče

„Mami, tati… musíte se vystěhovat.“ Ta slova mi hořela na jazyku už týdny, ale až teď, v kuchyni plné ranního světla a napětí, jsem je opravdu vyslovila. Máma se zarazila u dřezu, v ruce ještě držela mokrý hrnek. Táta, který si právě naléval kávu, ztuhl a podíval se na mě s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla – směs nepochopení, bolesti a vzteku.

„Co to říkáš, Kláro?“ zeptala se máma tiše, skoro šeptem. Její hlas byl zlomený, jako by už předem věděla, že tohle není jen nějaký můj výstřelek.

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale nemohla jsem. Bylo mi třicet šest, rozvedená, s malou dcerkou Aničkou, a po smrti babičky jsme s rodiči zůstali všichni v jednom domě na okraji Plzně. Dům byl napsaný na mě – babička mi ho odkázala s tím, že „mladí mají mít kde začít“. Jenže začít se v tomhle domě nedalo. Každý den hádky o výchovu Aničky, o to, kdo má právo rozhodovat o čemkoli. Máma mi vyčítala rozvod, táta mi připomínal, že „za jejich časů“ by žena nikdy neopustila rodinu kvůli hádkám. A já? Já už nemohla dýchat.

„Myslím to vážně,“ řekla jsem nakonec a snažila se potlačit slzy. „Potřebuju klid. Potřebuju prostor pro sebe a Aničku. Už to takhle dál nejde.“

Táta položil hrnek na stůl tak prudce, až káva vyšplíchla na ubrus. „Tohle je náš domov! Celý život jsme tu dřeli! Ty nás chceš vyhodit?“

„Nechci vás vyhodit…“ začala jsem, ale on mě nenechal domluvit.

„Tak proč to děláš? Proč nás trestáš za to, že jsme ti chtěli pomoct?“

Máma stála u dřezu a tiše plakala. Anička mezitím přišla do kuchyně v pyžamu a nechápavě se rozhlížela. „Mami, proč babička brečí?“

V tu chvíli jsem si připadala jako nejhorší člověk na světě. Ale věděla jsem, že pokud to neudělám teď, nikdy nenajdu odvahu. Všichni jsme byli uvěznění v domě plném vzpomínek a nevyřčených křivd.

Rodiče nakonec odešli za měsíc. Našli si malý byt v paneláku na Lochotíně. Od té doby jsme spolu skoro nemluvili. Máma mi občas napsala zprávu – většinou o tom, jak je táta nemocný nebo jak jim chybí Anička. Já ale nedokázala odpovědět jinak než stroze: „Přijďte na návštěvu.“ Nikdy nepřišli.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Kláro, někdy musíme být sobečtí, abychom přežili.“ Ale já si tím nebyla jistá. Každý večer jsem seděla v prázdné kuchyni a poslouchala ticho. Anička se mě ptala: „Mami, kdy přijde babička s dědou?“ A já jí vždycky jen řekla: „Brzy.“

Jednou večer mi zavolala máma. „Kláro,“ řekla roztřeseným hlasem, „táta je v nemocnici.“ V tu chvíli se mi všechno zhroutilo. Běžela jsem do nemocnice a poprvé po dlouhé době viděla tátu jinak – slabého, zlomeného, bez hrdosti. Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku.

„Proč jsi nás vyhodila?“ zeptal se tiše.

Nevěděla jsem co říct. Jen jsem brečela.

Po jeho smrti jsme s mámou seděly v jeho starém bytě a mlčely. Nakonec řekla: „Možná jsi měla pravdu. Možná jsme tě dusili. Ale nikdy ti to neodpustím.“

Od té doby uplynuly dva roky. Dům je tichý, Anička vyrostla a často se ptá na dědu. Máma už za námi nechodí. Každý den přemýšlím: Byla jsem opravdu tak sobecká? Nebo jsem jen chránila svůj životní prostor? Co byste udělali vy na mém místě?