Moje tchýně, její železná pravidla a já: Jak jsem málem ztratila samu sebe v cizím domě
„Zase jsi přišla pozdě, Lucie. Večeře je v šest, ne v šest deset.“ Hlas paní Jany, mé tchyně, zněl jako rána bičem. Stála jsem ve dveřích kuchyně, s dechem v krku a taškou na rameni, a cítila, jak se mi v hrudi rozlévá studený pocit viny. Můj muž Petr seděl u stolu, oči sklopené do talíře. Nikdy se mě nezastal. Věděl, že jeho matka má vždycky pravdu.
Když jsme se s Petrem rozhodli přestěhovat do jeho rodného domu v Kolíně, abychom ušetřili na vlastní byt, netušila jsem, že tím podepisuji smlouvu na život podle cizích pravidel. Jana byla vdova, dům byl velký a ona sama. Zpočátku jsem si říkala, že to bude jen dočasné. Ale už první týden mi bylo jasné, že to nebude snadné.
„U nás se boty zouvají hned u dveří, Lucie. Nechci mít špínu po celém domě.“
„Utři ten stůl pořádně, tady je flek.“
„Máš moc hlasitý smích. Sousedi si budou myslet, že jsme nevychovaní.“
Každý den byl seznamem drobných pokárání a připomínek. Jana měla ráda řád – vojenský řád. Všechno mělo svůj čas a místo. Snídaně v sedm nula nula, oběd ve dvanáct třicet, večeře v šest. Kdo se opozdil, měl smůlu. Jednou jsem přišla domů o patnáct minut později – autobus měl zpoždění – a čekal mě studený talíř na lince a ledový pohled.
Petr mi večer šeptal: „Vydrž to, Lucko. Je to jen na chvíli.“ Ale chvíle se protahovala na měsíce. Každý den jsem se probouzela s pocitem, že musím být někým jiným. Snažila jsem se být tichá, nenápadná, dokonalá. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem selhávala.
Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela Janu mluvit s Petrem v obýváku:
„Ta tvoje Lucie je líná. Neumí ani pořádně vyžehlit košili. Kdybych já byla na tvém místě…“
Zastavila jsem se za dveřmi a cítila, jak mi hoří tváře. Petr mlčel. Nikdy se mě nezastal.
Začala jsem pochybovat o sobě. Možná opravdu nejsem dost dobrá. Možná bych měla být víc jako Jana – mít všechno pod kontrolou, nikdy neudělat chybu. Ale pak jsem si vzpomněla na svůj život předtím: smích s kamarádkami u vína, spontánní výlety do přírody, večery s knihou v posteli bez výčitek svědomí.
Jednou večer jsem se odvážila ozvat:
„Jano, mohla bych si někdy udělat večeři sama? Mám chuť na něco lehčího.“
Podívala se na mě s údivem i pohrdáním: „Tady se jí to, co je na stole. Pokud ti to nevyhovuje, můžeš jíst jinde.“
Petr mlčel.
Začala jsem být nešťastná. Přestala jsem zvát kamarádky domů – Jana neměla ráda návštěvy. Přestala jsem si zpívat při vaření – prý to ruší její pořady v televizi. Přestala jsem být sama sebou.
Jednoho dne jsem přišla domů a našla Janu v kuchyni s mými věcmi rozloženými na stole.
„Co to děláte?“ zeptala jsem se tiše.
„Třídím ti šuplíky. Máš tu nepořádek. Tohle jsou zbytečnosti.“ Ukázala na můj deník a staré dopisy od kamarádek.
V tu chvíli mi praskla trpělivost.
„Tohle je moje soukromí! Nemáte právo mi sahat do věcí!“
Jana se narovnala a podívala se mi zpříma do očí: „Dokud jsi pod mou střechou, platí moje pravidla.“
Ten večer jsem poprvé plakala před Petrem.
„Proč nic neřekneš? Proč mě nikdy nebráníš?“
Petr jen pokrčil rameny: „Je to máma…“
Začala jsem hledat únik. Přihlásila jsem se na večerní kurzy keramiky – aspoň jednou týdně být mezi lidmi, kteří mě nehodnotí podle toho, jak utírám stůl. Tam jsem potkala Hanku, která mi řekla: „Musíš si stát za svým. Jinak tě ta ženská zničí.“
Jednou večer jsem přišla domů později než obvykle. Jana už čekala v kuchyni.
„Kde jsi byla? Večeře je studená.“
„Byla jsem na kurzu keramiky,“ řekla jsem klidně.
„To jsi mohla říct dopředu! Tady nejsi sama!“
Poprvé jsem jí odpověděla: „Nejsem dítě. Mám právo na svůj čas.“
Jana zrudla vzteky a odešla do svého pokoje.
Ten večer byl zlomový. Petr mi řekl: „Možná bychom měli začít hledat něco vlastního.“
Začali jsme šetřit ještě víc a za pár měsíců jsme našli malý byt na okraji města. Stěhování bylo těžké – Jana plakala a vyčítala nám nevděk. Ale já věděla, že pokud chci zůstat sama sebou, musím odejít.
Dnes už bydlíme sami. Občas mám výčitky svědomí – byla jsem dost trpělivá? Nebo jsem měla být tvrdší hned od začátku? Ale když ráno vstanu a můžu si dát snídani kdy chci a zpívat si při vaření, vím, že to stálo za to.
Někdy si kladu otázku: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi úctou ke starším a respektem k sobě samé? Jak byste to řešili vy?