Ztracená ve stínu lásky: Příběh Jany

„Jano, co se to s tebou děje? Už nejsi ta holka, kterou jsme znali,“ ozvalo se za mnou, když jsem v kuchyni tiše myla nádobí. Máma stála ve dveřích, oči plné obav. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen sevřela houbičku tak silně, až mi zbělely klouby.

„Nic mi není, mami,“ zalhala jsem a doufala, že to bude stačit. Ale nebylo. Už dávno jsem nebyla tou Janou, která se smála na lavičce v parku s kamarádkami nebo která si v noci četla pod peřinou. Od chvíle, kdy jsem si vzala Petra, se všechno změnilo.

Petra jsem poznala na vysoké škole v Brně. Byl charismatický, vtipný a uměl mě rozesmát i v těch nejhorších dnech. Zamilovala jsem se do něj po uši. Když mě požádal o ruku na Petrových kamenech v Beskydech, připadala jsem si jako princezna z pohádky. Jenže pohádka rychle skončila.

První rok manželství byl krásný. Společné snídaně, výlety na kolech kolem Svratky, večery u filmu. Ale pak začal Petr měnit pravidla hry. „Proč musíš pořád volat mámě? Měla bys být víc se mnou.“ „Proč chodíš ven s tou Markétou? Vždyť tě jen využívá.“ Zpočátku jsem jeho žárlivost brala jako důkaz lásky. Jenže brzy jsem zjistila, že je to spíš důkaz nedůvěry.

Jednoho dne jsem přišla domů později z práce – zdržela mě porada. Petr seděl v obýváku a mlčky sledoval televizi. „Kde jsi byla?“ zeptal se bez emocí. „V práci, měla jsem poradu,“ odpověděla jsem unaveně. „Jistě… A s kým?“ Jeho pohled byl ledový. Ten večer jsme se pohádali tak, že sousedi museli slyšet každé slovo.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem volat kamarádkám, omezila návštěvy u rodičů. Petr byl spokojený – měl mě jen pro sebe. Ale já cítila, jak se ve mně něco láme. Každý den jsem se probouzela s pocitem prázdnoty a úzkosti.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr mi oznámil: „Myslím, že bys měla změnit práci. Ta tvoje tě jen stresuje a já chci, abys byla šťastná.“ Ve skutečnosti chtěl mít kontrolu i nad tím, kde trávím čas a s kým mluvím. Když jsem odmítla, následovalo ticho – to hrozivé ticho, které je horší než křik.

Moji rodiče si začali všímat změn. Táta jednou přišel na návštěvu a když jsem mu otevřela dveře, dlouho si mě prohlížel. „Janičko, jsi v pořádku?“ zeptal se tiše. Chtěla jsem mu říct pravdu – že nejsem šťastná, že mám strach a že nevím, jak dál. Ale místo toho jsem jen přikývla a pozvala ho dál.

Jednoho dne mi Markéta napsala: „Chybíš mi. Co se děje?“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem jí odpověděla a domluvily jsme si schůzku v kavárně na České. Když jsem ji uviděla, rozbrečela jsem se ještě dřív, než stačila cokoliv říct.

„Jani, co ti ten Petr dělá? Vždyť jsi úplně jiná!“ objala mě pevně a já poprvé po dlouhé době cítila opravdové teplo.

Začala jsem si uvědomovat, že žiju život někoho jiného – život podle Petra. Každý den jsem se snažila být tou ženou, kterou chtěl mít po svém boku. Ale kde byla ta Jana, která milovala knihy, smích a dlouhé procházky po Špilberku?

Jednou večer přišla hádka kvůli maličkosti – zapomněla jsem koupit jeho oblíbené pivo. „Ty na mě kašleš! Všechno je ti jedno!“ křičel Petr a já poprvé pocítila vztek místo strachu.

„A co ty? Kdy ses naposledy zeptal, jak se mám já?“ vyhrkla jsem a sama sebe překvapila odvahou ve svém hlase.

Následující dny byly plné napětí. Petr mlčel nebo odcházel z domu bez slova. Já začala znovu psát Markétě a pomalu obnovovala kontakt s rodiči. Jednoho dne mi máma řekla: „Janičko, vždycky budeš naše dcera – ať už uděláš cokoliv.“

Ta slova mi dala sílu začít přemýšlet o tom, co vlastně chci já sama. Ne Petr, ne rodiče – ale já.

Jedno ráno jsem se podívala do zrcadla a skoro se nepoznala. Byla jsem bledá, unavená a oči plné smutku. Ale někde hluboko uvnitř ještě žhnul plamínek naděje.

Začala jsem chodit na terapii a pomalu si připomínala, kým jsem byla předtím – než mě pohltil stín lásky proměněné v kontrolu.

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí a odešla k rodičům. Petr mi volal a psal zprávy plné výčitek i proseb o návrat. Ale já věděla, že tentokrát už musím myslet hlavně na sebe.

Dnes už nejsem tou Janou ztracenou ve stínu něčí lásky. Učím se znovu žít podle sebe – i když je to těžké a někdy bolestivé.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Jak dlouho trvá najít zpátky sama sebe? A kolik žen kolem nás žije ve stínu něčí lásky místo svého vlastního světla?