Cizincem ve vlastním bytě: Příběh o hranicích, rodině a hledání štěstí

„Jano, kde máš ten svůj slavný štrůdl? Už je půl čtvrté!“ ozvalo se z obýváku hlasem, který byl směsicí netrpělivosti a povýšenosti. Tchyně seděla na gauči, ruce založené na prsou, a její pohled mě propaloval skrz kuchyňské dveře. Tchán si mezitím rozvalil nohy na konferenční stolek, v televizi běžel fotbal a můj muž Petr seděl vedle něj, tvář zabořenou do mobilu.

V tu chvíli jsem měla chuť vyběhnout z bytu a už se nikdy nevrátit. Ale místo toho jsem si jen tiše povzdechla, vytáhla plech z trouby a s nuceným úsměvem položila štrůdl na stůl. „Tady to je,“ řekla jsem a snažila se, aby mi nepopraskal hlas. Nikdo mi nepoděkoval. Tchyně jen kývla hlavou a začala porcovat.

Tak to chodilo každý víkend. Každou sobotu ráno přijeli z Plzně, jako by byl náš byt jejich druhý domov. Přivezli si vlastní pantofle, oblíbený čaj a někdy i peřiny. Nikdy se nezeptali, jestli nám to vyhovuje. Petr nikdy nic nenamítal. Prý „jsou to jeho rodiče“ a „co by za to jiní dali, kdyby měli takovou rodinu“. Jenže já jsem se cítila jako služka ve vlastním bytě.

Jednou v neděli večer, když už konečně odjeli, jsem seděla v kuchyni s hlavou v dlaních. Petr přišel, položil mi ruku na rameno a řekl: „Jani, vždyť oni to myslí dobře.“

„A co já?“ vyhrkla jsem. „Myslí někdo dobře i na mě? Já už to takhle dál nezvládnu.“

Petr se zamračil. „Nechci se hádat. Vždyť je to jen pár hodin týdně.“

„To není pár hodin! Je to celý víkend! Nemám žádné soukromí, nemůžu si ani v klidu přečíst knížku nebo pozvat kamarádku na kafe. Všechno se točí kolem nich!“

Petr jen pokrčil rameny a odešel do ložnice. Ten večer jsem poprvé brečela kvůli jeho rodičům.

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. Jednou mě kolegyně Martina vzala stranou: „Jano, co se děje? Jsi poslední dobou nějaká smutná.“

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Martina mě vyslechla a pak řekla něco, co mi utkvělo v hlavě: „Musíš si nastavit hranice. Jinak tě to zničí.“

Celý týden jsem o tom přemýšlela. V pátek večer, když Petr oznámil: „Zítra přijedou naši,“ jsem ucítila v žaludku ledovou kouli.

„Ne,“ řekla jsem tiše.

Petr zvedl oči od televize: „Cože?“

„Nechci, aby sem zítra přijeli. Potřebuju klid. Chci být doma sama s tebou.“

Petr chvíli mlčel, pak začal: „Ale Jani, vždyť už je to domluvené…“

„Tak jim zavolej a řekni, že to tentokrát nejde.“

Viděla jsem v jeho očích překvapení i strach. Ale poprvé za celou dobu jsem cítila, že stojím sama za sebou.

Petr nakonec zavolal svým rodičům. Tchyně byla uražená, tchán prskal do telefonu něco o „nevděčné Pražandě“. Ale já jsem ten víkend poprvé po letech spala do deseti, snídala v pyžamu a s Petrem jsme šli na procházku do Stromovky.

Jenže tím to neskončilo. Další víkend přijeli bez ohlášení. Zazvonili u dveří s taškami plnými jídla a tvářili se, jako by se nic nestalo.

„Jano, otevři nám! Máme pro vás domácí koláč!“ volala tchyně přes dveře.

Stála jsem v předsíni a třásly se mi ruce. Petr byl v koupelně. V tu chvíli jsem udělala něco, co bych dřív nikdy nedokázala.

„Omlouvám se, ale dneska vás nemůžeme pustit dovnitř,“ řekla jsem přes dveře.

Ticho. Pak rozhořčený hlas tchyně: „To myslíš vážně? My jsme tvoje rodina!“

„Ano, ale potřebujeme s Petrem čas pro sebe.“

Tchyně začala plakat, tchán nadával. Slyšela jsem kroky na chodbě, jak odcházejí pryč.

Petr vyšel z koupelny bledý jako stěna: „Co jsi jim řekla?“

„Že dneska nemůžou přijít.“

Petr byl naštvaný. Dva dny jsme spolu skoro nemluvili. Ale pak přišel večer a on si ke mně sedl: „Možná máš pravdu. Možná jsme to nechali zajít moc daleko.“

Od té doby jsme začali nastavovat pravidla – návštěvy jen po předchozí domluvě, maximálně jednou za měsíc. Bylo to těžké, vztahy s tchyní ochladly, ale já konečně mohla dýchat.

Někdy si říkám – proč je tak těžké říct vlastní rodině ‚ne‘? Proč máme pocit viny, když chráníme své vlastní hranice? Máte to taky tak? Co byste udělali na mém místě?