Nikdy nepouštěj svobodnou kamarádku přes práh: Hlas mé matky a moje samota

„Nikdy ji nepouštěj přes práh, Aničko. Svobodná ženská v domě přináší jen neštěstí.“ Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem stála ve dveřích a dívala se na Markétu, která se usmívala s lahví vína v ruce. Byla to moje nejlepší kamarádka už od gymplu, prošly jsme spolu prvními láskami, rozchody i zkouškami na vysoké. Ale teď, když jsem měla doma malého Filípka a manžela Tomáše, jsem najednou cítila něco, co jsem nikdy necítila – stín podezření.

„Aničko, jsi v pohodě? Vypadáš nějak zamyšleně,“ zeptala se Markéta a já se snažila usmát. „Jasně, pojď dál.“ Ale v hlavě mi pořád zněla ta věta. Máma mi ji opakovala od dětství, vždycky když sousedka přišla na kafe a pak se něco pokazilo – rozbila se pračka, táta přišel o práci, pes utekl. „To je tím, že si pouštíš svobodné ženské do domu,“ říkala máma s vážnou tváří.

Markéta byla vždycky ta krásná, svobodná, bezstarostná. Zatímco já jsem se vdala za Tomáše hned po škole a rychle jsme měli Filípka, ona cestovala, střídala práce i partnery a nikdy se nikde neusadila. Občas jsem jí záviděla tu volnost, ale teď jsem cítila spíš neklid. Když jsem viděla, jak se směje Tomášovým vtipům u večeře, jak si bere Filípka do náruče a on se k ní tiskne, začalo mě něco uvnitř svírat.

Jednou večer, když Markéta odešla domů a Tomáš ukládal Filípka do postýlky, jsem si všimla jejího šátku na gauči. Voněl po jejím parfému. Najednou jsem měla pocit, že její přítomnost v našem bytě zanechala stopu, kterou už nikdy nesmažu. „Tomáši, myslíš, že je v pořádku, že sem Markéta tak často chodí?“ zeptala jsem se opatrně.

Tomáš se na mě překvapeně podíval: „Proč by nebylo? Je to tvoje kamarádka.“

„Já nevím… máma vždycky říkala…“ zarazila jsem se. Připadala jsem si hloupě. Ale Tomáš jen mávl rukou: „To jsou pověry. Markéta je fajn.“

Ale já už nemohla tu myšlenku dostat z hlavy. Začala jsem si všímat maličkostí – jak Markéta chválí Tomáše za to, jak dobře vaří, jak mu pokládá ruku na rameno při smíchu. Jak mi vypráví o svých neúspěšných vztazích a přitom se dívá na naši rodinu s podivným výrazem v očích. Začala jsem jí méně zvát na návštěvy. Když mi psala zprávy, odpovídala jsem stručněji. A ona to samozřejmě poznala.

Jednoho dne mi napsala: „Aničko, děje se něco? Připadám si jako vetřelec.“

Seděla jsem s mobilem v ruce a nevěděla, co napsat. Nakonec jsem jí pozvala na kafe s tím, že si musíme promluvit. Když přišla, byla nervózní. „Markéto… já nevím, jak to říct… prostě mám pocit… že poslední dobou je mezi námi něco jinak.“

Markéta se na mě dlouho dívala a pak tiše řekla: „Víš, já ti závidím. Máš rodinu, dítě… Já už ani nevím, jestli někdy někoho najdu. Ale nikdy bych ti nic zlého nepřála.“

Cítila jsem slzy v očích. „Já vím… promiň. Jen… máma mi vždycky říkala…“

Markéta se smutně usmála: „Tvoje máma žije ve světě pověr. Já žiju ve světě samoty.“

Dlouho jsme mlčely. Pak odešla a já věděla, že už to nikdy nebude jako dřív.

Dny plynuly a já byla čím dál víc sama. Tomáš byl v práci dlouho do večera, Filípek rostl a já měla pocit, že mi něco chybí. Chyběla mi Markéta – její smích, její příběhy, její upřímnost. Ale bála jsem se jí napsat. Bálo mě to prázdné místo vedle mě na gauči víc než cokoliv jiného.

Jednou večer jsem seděla u stolu s mámou a zeptala se jí: „Mami, proč jsi mi vždycky říkala tu větu o svobodných kamarádkách?“

Máma pokrčila rameny: „To říkala už moje máma. Prostě to tak je.“

„Ale proč? Vždyť Markéta byla moje nejlepší kamarádka…“

Máma se zamračila: „Svobodné ženské jsou nebezpečné. Nikdy nevíš, co jim běží hlavou.“

V tu chvíli jsem pochopila – máma měla strach stejně jako já. Strach ze samoty, strach z toho být opuštěná.

Dnes sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici. Přemýšlím, kolik přátelství už zničily podobné pověry a kolik žen žije v osamění jen proto, že někdo kdysi řekl nějakou větu.

Možná bych měla Markétě napsat. Možná je čas přestat poslouchat hlasy minulosti a začít žít podle svého.

Co myslíte? Máme právo obětovat přátelství kvůli strachu? Nebo je lepší riskovat bolest než žít celý život v samotě?