„Taková drzost! Sbal si věci, jedeme domů.“ – Rodinná návštěva, která změnila všechno

„To snad nemyslíš vážně, Jitko! Takhle se v naší rodině nechováme!“ ozval se ostrý hlas mé tchyně, paní Novotné, sotva jsem položila talíř s bábovkou na stůl. V tu chvíli jsem ztuhla. Všichni kolem stolu – manžel Petr, jeho sestra Lenka s manželem, dokonce i malý Tomášek – se na mě otočili. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. V hlavě mi běželo: Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem jen nabídla pomoc s přípravou oběda.

Petr mi pod stolem stiskl ruku, ale jeho prsty byly studené a napjaté. „Mami, Jitka to myslela dobře,“ pokusil se mě zastat. Ale paní Novotná už byla v ráži: „Dobře? To je otázka! Vždyť ani neví, jak se u nás dělá svíčková. A to už jste spolu pět let!“

Lenka se uchechtla a její manžel Radek protočil oči. „No jo, Jitka je z města, tam se asi vaří jinak,“ dodal posměšně. Snažila jsem se usmát, ale v krku mi narůstala křeč. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila zapadnout – pekla jsem vánoční cukroví podle jejich receptu, chodila s nimi na houby, i když mě to nebavilo. A stejně to nikdy nestačilo.

„Možná bychom mohli být rádi, že Jitka vůbec přijela,“ řekla najednou Lenka s úsměvem, který byl všechno jen ne milý. „Minule jsi přece měla moc práce, viď?“

Petr se nadechl k odpovědi, ale já ho předběhla: „Ano, měla jsem uzávěrku v práci. Omlouvala jsem se.“

„Práce, práce… Rodina je přece důležitější,“ přerušila mě tchyně a významně si povzdechla. „Ale to vy mladí dneska nechápete.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nechtěla jsem brečet před nimi. Vstala jsem a omluvila se: „Půjdu se projít na zahradu.“

Za sebou jsem slyšela šepot a tlumený smích. Na lavičce pod jabloní jsem si otřela oči a snažila se uklidnit. Proč mě pořád musí shazovat? Proč jim nikdy nejsem dost dobrá?

Za chvíli přišel Petr. Sedl si vedle mě a dlouho mlčel. „Jitko… víš, jaká máma je. Nemyslí to zle.“

„Ale já už nemůžu,“ vyhrkla jsem. „Snažím se celé roky. Nikdy to nestačí. Nikdy nejsem dost dobrá pro tvoji rodinu.“

Petr sklopil hlavu. „Já vím… Ale jsou to moji rodiče.“

„A já jsem tvoje žena!“ zvýšila jsem hlas víc, než jsem chtěla. „Kdy ses mě naposledy zastal? Kdy jsi jim řekl, že mě mají respektovat?“

Petr mlčel. V tu chvíli mi došlo, že v tomhle boji jsem sama.

Když jsme se vrátili do domu, atmosféra byla ještě napjatější než předtím. Tchyně se tvářila dotčeně a Lenka s Radkem si mezi sebou šeptali. Oběd proběhl v tichu přerušovaném jen cinkáním příborů.

Po jídle přišla další rána: „Jitko, mohla bys umýt nádobí? U nás to dělají ženy,“ pronesla tchyně ledově.

Vstala jsem a šla do kuchyně. Za mnou přišla Lenka: „Víš, mamka má pravdu. Ty nikdy nebudeš úplně naše.“

V tu chvíli ve mně něco prasklo. Otočila jsem se k ní: „A víš co? Já už ani nechci být vaše.“

Vrátila jsem se do obýváku a podívala se na Petra: „Sbal si věci, jedeme domů. Já už sem nikdy nechci.“

Ticho bylo ohlušující. Petr chvíli váhal, ale pak vstal a beze slova šel pro naše bundy.

Cestou domů jsme mlčeli. Slzy mi tekly po tváři a Petr jen tiše řídil. Když jsme dorazili domů, seděla jsem dlouho v kuchyni a přemýšlela.

Jak může rodina takhle ničit člověka? Proč je tak těžké přijmout někoho nového? A hlavně – dokážu jim někdy odpustit? Nebo je čas začít žít podle sebe?

Možná nejsem dost dobrá pro jejich rodinu… Ale možná je čas být dost dobrá sama pro sebe.

Co byste udělali na mém místě vy? Dá se vůbec něco takového odpustit?