„Kup si sám rohlíky a nauč se prát – už toho mám dost!” Příběh ženy, která řekla dost manželovi, co nechtěl dospět

„Kup si sám rohlíky a nauč se prát – už toho mám dost!” křičela jsem na Petra, když se z chodby ozvalo jeho typické: „Martino, kde mám čisté ponožky?” Bylo to poprvé za patnáct let, co jsem na něj takhle zvýšila hlas. Sama jsem se lekla svého tónu, ale bylo to silnější než já. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi rozlévá směs hněvu, smutku a zoufalství.

Petr stál ve dveřích ložnice s výrazem naprostého nepochopení. „Co ti zase je? Vždyť jsem tě jenom poprosil…” začal, ale já ho přerušila. „Ne, Petře! Ty mě nikdy jenom neprosíš. Ty očekáváš. Očekáváš, že všechno udělám já – nákup, vaření, praní, děti, tvoje máma… A co děláš ty? Přijdeš z práce, sedneš si k televizi a čekáš na večeři!”

V tu chvíli se mi v hlavě promítly všechny ty večery, kdy jsem po práci běžela do školky pro Adélku a Tomáše, pak rychle do Lidlu pro nákup, doma vaření, úkoly, koupání… Petr seděl u zpráv nebo šel na pivo s kamarády. Když jsem mu něco řekla, mávl rukou: „Vždyť to děláš ráda.”

Ale já už to ráda nedělala. Už dlouho ne. Každý den jsem cítila větší únavu a hořkost. Když jsem si stěžovala kamarádce Lence, jen pokrčila rameny: „Tak to prostě je. Chlapi jsou jak děti.” Ale proč bych měla být pořád jejich máma?

Ten večer byl zlomový. Petr chvíli stál a pak uraženě odešel do obýváku. Děti se schovaly do pokojíčku a já se rozbrečela v kuchyni mezi neumytým nádobím. V hlavě mi běžely myšlenky: Co když odejde? Co když zůstanu sama? Ale co když zůstanu a budu takhle žít dalších patnáct let?

Druhý den ráno bylo ticho. Petr si vzal rohlík nasucho a mlčky odešel do práce. Děti mě pozorovaly s obavami v očích. „Mami, ty jsi smutná?” zeptala se Adélka. Přikývla jsem a objala ji. „Někdy je potřeba říct nahlas, co nás trápí,” zašeptala jsem jí do vlasů.

Celý den jsem přemýšlela, co dál. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolega Honza si všiml mého rozpoložení: „Martino, jsi v pohodě?” Zavrtěla jsem hlavou. „Doma to nějak skřípe,” přiznala jsem poprvé nahlas i mimo rodinu.

Večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a chvíli mlčel. Pak řekl: „Nevím, co po mně chceš. Já chodím do práce, vydělávám peníze…”

„A já? Já taky chodím do práce! A pak mám druhou směnu doma!” vyjela jsem na něj.

„Tak mi řekni, co mám dělat,” zamumlal.

„Začni tím, že si vypereš svoje ponožky,” odpověděla jsem tvrději, než jsem chtěla.

Následující týdny byly plné napětí. Petr byl zmatený, děti nejisté a já unavená z vlastního vzdoru. Ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu – konečně jsem přestala být neviditelná služka.

Jednou večer přišla moje máma na návštěvu. „Martinko, proč je tu takový nepořádek?” ptala se s výčitkou v hlase.

„Protože už nejsem jediná, kdo tu uklízí,” odpověděla jsem klidně.

Máma se zamračila: „Za nás by si tohle žádná žena nedovolila.”

„A možná proto byly naše babičky tak unavené,” řekla jsem tiše.

Začala jsem chodit na jógu a jednou týdně na víno s Lenkou. Petr se pomalu učil vařit těstoviny a žehlit košile – někdy u toho nadával, ale aspoň se snažil. Děti začaly pomáhat s úklidem.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a Tomáš povídá: „Tati, dneska jsme s mamkou vařili palačinky!” Petr se usmál a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu normálně mluvili.

Není to dokonalé. Někdy mám chuť zase všechno vzdát. Ale už vím, že mám právo říct dost – a že moje únava není slabost.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem mě ještě mlčí? Kolik z nás čeká na ten jeden večer odvahy? Co byste udělaly vy na mém místě?