Stará smeták a ticho mezi námi: Můj boj o to být slyšena

„Proč už zase brečíš, Aničko? To nemůžeš být chvíli potichu?“ Otcův hlas se rozléhal kuchyní jako hrom. Seděla jsem na studené dlažbě, kolena přitisknutá k bradě, a v ruce svírala starý smeták s dřevěnou násadou, který kdysi patřil dědovi. Matka stála u okna, zády k nám, a mlčky sledovala šedé paneláky naproti. V tu chvíli jsem si přála být neviditelná, rozplynout se v tichu, které mezi námi viselo jako těžký závoj.

Bylo mi osm let a náš byt 2+1 na Jižním Městě byl světem, kde se city schovávaly pod koberec stejně jako drobky po večeři. Otec pracoval jako řidič tramvaje, domů chodil unavený a podrážděný. Matka byla zdravotní sestra na poliklinice, ale doma byla spíš stínem než člověkem. Když jsem se pokusila promluvit o svých pocitech, matka jen tiše řekla: „O tom se nemluví.“

Stará smeták byl jediným dědictvím po dědovi z Vysočiny, kterého jsem nikdy nepoznala. Děda prý uměl vyprávět pohádky tak krásně, že děti z celé vesnice seděly pod jeho oknem. Já jsem si s tím smetákem povídala potají v kumbálu. „Ty jsi jediný, kdo mě poslouchá,“ šeptala jsem mu do dřeva, když jsem utírala slzy.

Jednoho večera, když otec přišel domů dřív a zjistil, že jsem zapomněla vynést koš, začal křičet. „Všechno musíš dělat špatně! Ani ten smeták neumíš pořádně použít!“ Vztekle mi ho vytrhl z ruky a hodil do kouta. Matka stála opodál a jen sevřela rty. Ten večer jsem poprvé pocítila opravdovou nenávist – ne k otci, ale k tomu tichu, které matka kolem sebe šířila jako ochranný štít.

Ve škole jsem byla tichá holka s rozcuchanými vlasy a věčně špinavými koleny. Učitelka češtiny, paní Novotná, si mě jednou vzala stranou: „Aničko, proč jsi pořád tak smutná?“ Neodpověděla jsem. Slova mi uvízla v krku jako knedlík. Doma jsem pak dlouho seděla na posteli a přemýšlela, jestli bych někdy dokázala říct nahlas to, co mě tíží.

Jednoho dne jsem našla odvahu napsat dopis matce. Popsala jsem v něm všechno – jak se bojím otcova křiku, jak mi chybí její objetí, jak se cítím sama. Dopis jsem schovala pod její polštář. Druhý den ráno byl dopis pryč, ale matka se tvářila stejně netečně jako vždycky. Večer jsem našla smeták opřený u mé postele – někdo ho očistil a natřel násadu novým lakem. Bylo to poprvé, kdy mi matka něco řekla beze slov.

Roky plynuly a já se naučila žít s tichem i s křikem. Na střední škole jsem začala psát básně – nejprve do šuplíku, později i do školního časopisu. Jednou jsem napsala báseň o starém smetáku a tichu mezi matkou a mnou. Učitel češtiny ji přečetl celé třídě. Po hodině za mnou přišla spolužačka Jana: „To jsi opravdu prožila? Já myslela, že jenom u nás doma je takové ticho.“

Začaly jsme si povídat o věcech, které jsme doma nesměly vyslovit. Zjistila jsem, že nejsem jediná, kdo bojuje s mlčením a nepochopením. Postupně jsem získávala odvahu mluvit nahlas – nejprve před Janou, pak před celou třídou. Doma to bylo těžší. Otec zůstával stejný – výbušný a netrpělivý. Matka občas pohladila smeták nebo mi podala hrnek čaje beze slova.

Jednoho dne otec odešel – prý za jinou ženou. Bylo mi sedmnáct a poprvé jsem slyšela matku plakat. Seděla v kuchyni, hlavu v dlaních, a já si k ní tiše přisedla. „Promiň mi to všechno,“ zašeptala tehdy. Poprvé jsme spolu plakaly nahlas.

Dnes je mi třicet a starý smeták stojí v mém vlastním bytě na Žižkově. Občas ho vezmu do ruky a vzpomenu si na všechny ty roky mlčení i na první slova odvahy. S matkou si teď voláme každý týden – někdy mlčíme, ale už to není to bolestné ticho jako dřív.

Někdy se ptám sama sebe: Kolik dětí kolem nás dnes šeptá svému smetáku místo svým rodičům? A kolik matek by dokázalo prolomit ticho, kdyby věděly, jak moc jejich děti touží být slyšeny?