Přivedla jsem maminku k nám domů – myslela jsem, že to bude nejlepší řešení. Mýlila jsem se…

„Proč jsi zase nechala ty hrnky ve dřezu? To tě doma neučili uklízet po sobě?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem ráno otevřela oči. Maminka už byla vzhůru, stejně jako každý den od té doby, co jsem ji přivedla k nám domů. V tu chvíli jsem si povzdechla a v duchu si připomněla, proč jsem to vlastně udělala. Chtěla jsem jí pomoct, když už byla po mrtvici a sama v paneláku na Jižním Městě to nezvládala. Ale teď? Teď jsem měla pocit, že se mi život rozpadá pod rukama.

„Mami, prosím tě, je teprve šest ráno…“ snažila jsem se zachovat klid, ale hlas mi zněl unaveně a podrážděně. Manžel Petr se otočil na druhý bok a předstíral spánek. Děti – Anička a Honzík – už taky věděly, že je lepší ráno moc nemluvit.

Když jsme se s Petrem rozhodli, že maminku vezmeme k sobě, byla jsem přesvědčená, že to zvládneme. Vždyť jsme rodina! Ale už první týden bylo jasné, že naše představy byly naivní. Maminka byla zvyklá na svůj režim, svůj pořádek a hlavně – na to, že má poslední slovo. A já? Já jsem najednou nebyla dospělá žena s vlastní domácností, ale zase ta malá holka, kterou peskuje za špatně složené ponožky.

„Jano, ty děti zase jedí sladké ke snídani? Víš přece, že to není zdravé!“ pokračovala maminka, když jsem jí podávala čaj. „Mami, je sobota. Nech je být.“

Petr mi večer v ložnici šeptal: „Takhle to dál nejde. Doma už není klid. Děti jsou nervózní, já taky…“ A já věděla, že má pravdu. Jenže co mám dělat? Nechat maminku samotnou? Dát ji do domova důchodců? To bych si nikdy neodpustila.

Jednoho dne přišla Anička ze školy uplakaná. „Babička mi řekla, že jsem nevděčná a líná,“ vzlykala. V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o mě a Petra, ale i o děti. Začala jsem si všímat, jak se doma všichni vyhýbáme společným chvílím. Každý se zavíral do svého pokoje nebo utíkal ven.

Maminka si stěžovala na všechno – na jídlo, na televizi, na to, jak Petr parkuje auto. Každý den byl plný drobných výčitek a napětí. Jednou večer jsme se s Petrem pohádali tak hlasitě, že nás slyšeli i sousedi. „Tohle není život! Já už to nevydržím!“ křičel Petr a práskl dveřmi.

Seděla jsem v kuchyni a brečela. Maminka přišla za mnou a řekla: „Vždyť já vám nechci překážet… Kdybych věděla, že vám budu na obtíž…“ V tu chvíli mi jí bylo líto. Vím, že to nemyslí zle. Jenže její přítomnost mě dusí.

Začala jsem hledat pomoc – volala jsem na sociálku, ptala se známých, jestli někdo nezná pečovatelku nebo denní stacionář. Ale všechno bylo drahé nebo obsazené. Přemýšlela jsem i o psychologovi pro sebe i pro maminku.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u stolu a mlčeli. „Jano,“ začal opatrně, „musíme najít řešení. Takhle přijdeme o všechno.“

Druhý den jsem si sedla s maminkou ke stolu. „Mami, musíme si promluvit. Já tě mám ráda a chci ti pomoct, ale takhle to dál nejde. Potřebujeme všichni trochu prostoru.“ Maminka se rozplakala: „Já už nemám kam jít…“

Bylo to hrozné rozhodnutí – domluvili jsme se nakonec na pečovatelce třikrát týdně a maminka začala chodit do klubu seniorů v kulturním domě na sídlišti. Nebylo to ideální, ale aspoň jsme měli chvíle klidu.

Dnes už vím, že péče o rodiče není jen otázka lásky a obětavosti. Je to i otázka hranic a odvahy říct dost. Stále mě trápí výčitky svědomí – dělám pro maminku dost? Nezradila jsem ji? Ale zároveň vidím, jak se naše rodina pomalu vrací k normálu.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je možné být dobrou dcerou i dobrou matkou zároveň? Nebo musíme vždycky někoho zklamat? Co byste udělali vy na mém místě?