„Ne, tvoje matka se k nám nestěhuje!” – Boj o vlastní domov a důstojnost

„Ne, tvoje matka se k nám nestěhuje!” vykřikla jsem a hlas mi přeskakoval. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě, ruce sevřené v pěst a srdce mi bušilo až v krku. Petr, můj manžel, stál naproti mně s pohledem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla – tvrdý, neústupný.

„Jitko, ona nemá kam jít. Táta jí umřel, bratr je v Plzni a ona tu nikoho nemá. Co bys dělala ty na mém místě?”

Chtěla jsem mu odpovědět, že bych se nejdřív zeptala své ženy. Že bych ji postavila na první místo. Ale místo toho jsem jen stála a cítila, jak se mi podlamují kolena. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty drobné poznámky jeho matky – jak špatně vařím svíčkovou, jak neumím pořádně vyžehlit košile, jak bych měla víc dbát o děti. A teď by tohle všechno mělo být každý den? Pod jednou střechou?

„Jitko, prosím tě,” zkusil to Petr měkčeji. „Aspoň na pár měsíců. Než se dá dohromady.”

Věděla jsem, že už je rozhodnuto. Věděla jsem to z jeho tónu i z toho, jak se vyhýbal mému pohledu. A tak jsem jen kývla a šla do ložnice. Tam jsem poprvé po letech brečela do polštáře jako malá holka.

Za týden už stála paní Novotná ve dveřích s kufrem a dvěma taškami. „Tak tady to je,” rozhlédla se kriticky po našem bytě. „No, aspoň je tu čisto.”

První dny byly jako chůze po minovém poli. Každé ráno jsem slyšela její kroky v kuchyni ještě před budíkem. Když jsem přišla udělat dětem snídani, už tam seděla s hrnkem kávy a četla Blesk. „Dneska bude pršet,” oznámila mi bez pozdravu. „A ty dětem nedáváš dost ovoce.”

Petr byl v práci dlouho do večera a já zůstávala s jeho matkou sama. Každý den jsem cítila, jak se můj domov mění v cizí místo. Když jsem si dovolila pustit rádio při vaření, přišla za mnou: „Tohle posloucháš? To je hrozný rámus.” Když jsem chtěla jít s dětmi ven, nabídla se, že půjde s námi – a pak celou cestu komentovala, jak má dcera špatně zavázané tkaničky a syn neumí pozdravit sousedku.

Jednou večer jsem zaslechla, jak si Petr s matkou povídají v obýváku. „Jitka je poslední dobou nějaká podrážděná,” říkal Petr tiše. „Měla by si odpočinout.”

„To víš, ženský jsou slabší povahy,” odpověděla jeho matka a já cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

Začala jsem být unavená, podrážděná a smutná. Děti si všimly změny – dcera Anička se mě ptala, proč už se tolik nesměju. Syn Honzík začal být zamlklý a často utíkal do svého pokoje.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív a našla paní Novotnou v mé ložnici. Přerovnávala mi prádlo ve skříni.

„Co to děláte?” vyhrkla jsem.

„Jen ti to tu trochu srovnávám. Máš v tom hrozný nepořádek,” odpověděla klidně.

To byl okamžik, kdy ve mně něco prasklo.

Večer jsem si sedla s Petrem ke stolu. „Musíme si promluvit,” začala jsem tiše.

„Zase?” povzdechl si.

„Takhle to dál nejde. Já už nejsem doma doma. Nemám tu klid, nemám tu soukromí. Tvoje maminka mě nerespektuje.”

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Jitko, ona je stará a potřebuje nás.”

„A co já? Nepotřebuješ mě? Nepotřebují mě děti? Já už nemůžu dál.”

Následující dny byly plné napětí. Petr byl odtažitý, tchyně ještě kritičtější a děti zmatené. Jednou večer přišla Anička za mnou do koupelny: „Mami, proč jsi smutná?”

Objala jsem ji a rozplakala se.

Začala jsem hledat pomoc – mluvila jsem s kamarádkami v práci, jedna mi doporučila rodinnou poradnu. Tam jsem poprvé řekla nahlas všechno: jak se cítím neviditelná ve vlastním domě, jak mě bolí Petrova lhostejnost.

Poradkyně mi řekla: „Musíte si stanovit hranice. Jinak přijdete o sebe.”

Doma jsem si sedla s Petrem ještě jednou.

„Buď najdeme řešení společně – nebo odejdu i s dětmi,” řekla jsem tiše.

Petr zbledl. „To snad nemyslíš vážně.”

„Myslím,” odpověděla jsem pevně.

Po dlouhých týdnech hádek a ticha jsme našli kompromis – paní Novotná dostala malý byt v domě s pečovatelskou službou kousek od nás. Petr jí tam každý den volal a často ji navštěvoval s dětmi.

Já se pomalu učila znovu dýchat ve vlastním domově. S Petrem jsme šli na několik sezení do poradny a začali jsme spolu znovu mluvit – tentokrát opravdu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké říct „dost” těm nejbližším? Kolik žen v Česku žije ve stínu svých tchyní a bojí se ozvat? Co byste udělali vy na mém místě?