Srdce matky proti osudu: Příběh Jany, dvojčat a boje o život
„Jano, musíte se rozhodnout. Pokud těhotenství ukončíme, máte šanci přežít. Pokud ne, riskujete svůj život i životy dětí.“ Slova doktorky Procházkové mi zněla v uších jako ozvěna v prázdném kostele. Seděla jsem na nemocniční posteli v Motole, ruce sevřené v pěst, a dívala se do bílého stropu, kde se lámalo světlo zářivek. Vedle mě seděl můj manžel Petr, bledý jako stěna, a mlčel. Nikdy jsem ho neviděla tak zlomeného.
„To nemyslíte vážně,“ zašeptala jsem. „Tohle přece nemůže být skutečné.“
„Jani,“ Petr mi stiskl ruku, „musíme to nějak zvládnout. Ale hlavně ty…“
„Ne! Já… já nevím!“ vykřikla jsem a slzy mi začaly stékat po tvářích.
Bylo mi třicet tři let a čekala jsem dvojčata – dvě holčičky, které jsme s Petrem pojmenovali ještě dřív, než jsme znali pohlaví: Klárka a Terezka. Těhotenství bylo komplikované od samého začátku, ale nikdy by mě nenapadlo, že skončíme tady – před rozhodnutím, které by neměl udělat žádný rodič.
Když jsem to řekla rodičům, máma se rozplakala a táta jen mlčky odešel na balkon kouřit. „Janičko, musíš myslet na sebe,“ šeptala máma. „Co by si bez tebe holky počaly? Co by si počal Petr?“
Ale já jsem věděla, že pokud se rozhodnu pro sebe, nikdy si to neodpustím. A pokud se rozhodnu pro děti… možná je nikdy neuvidím vyrůstat.
Začaly týdny plné strachu. Každý den jsem chodila na kontroly do nemocnice, kde mě vítaly chladné pohledy některých sester i soucitné úsměvy jiných. V čekárně jsem slýchala šeptání: „To je ta Novotná… prý musí volit mezi sebou a dětmi.“
Jednou večer přišla za mnou do pokoje doktorka Procházková. „Jano,“ začala opatrně, „vím, že je to těžké. Ale čas běží. Musíme vědět, jak se rozhodnete.“
„A co byste udělala vy?“ zeptala jsem se zoufale.
Pokrčila rameny. „Já nejsem vy. Ale vím jedno – každé rozhodnutí bude bolet.“
Petr byl doma sám a snažil se udržet chod domácnosti i práci. Volali jsme si každý večer. „Jani, já tě potřebuju,“ šeptal do telefonu. „Ale holky taky…“
Noci byly nejhorší. Ležela jsem na posteli a hladila si břicho, kde pod srdcem rostly dvě malé bytosti. Slyšela jsem jejich tlukot na ultrazvuku a představovala si jejich první smích, první kroky… A pak přišla rána – krvácení. Okamžitě mě převezli na JIP.
„Musíme jednat,“ řekla doktorka Procházková rázněji než kdy jindy. „Jinak zemřete vy i děti.“
Petr přijel do nemocnice během půl hodiny. Seděl u mé postele a držel mě za ruku.
„Jani,“ řekl tiše, „já tě miluju. Ale nechci tě ztratit.“
„A já nechci ztratit je,“ vzlykla jsem.
V tu chvíli vešla máma. „Jano, prosím tě…“
„Ne! Už nechci slyšet žádné rady! Je to moje tělo, moje děti!“ křičela jsem zoufale.
Všichni mlčeli.
Nakonec jsem podepsala souhlas s operací – lékaři se pokusí zachránit mě i děti, ale šance byla mizivá. Pamatuji si jen světla na operačním sále a Petrův polibek na čelo.
Probudila jsem se na JIPce. První co jsem slyšela byl pláč – slabý, ale živý. Vedle mě seděl Petr a v očích měl slzy.
„Jedna to zvládla,“ zašeptal. „Terezka žije.“
Klárka to nezvládla.
Následující týdny byly jako v mlze – pohřeb malé Klárky, nekonečné dny v nemocnici s Terezkou v inkubátoru, výčitky svědomí a ticho doma, které řezalo do duše jako nůž.
Máma mi nosila polévky a snažila se mě utěšit: „Musíš být silná pro Terezku.“ Táta už nekouřil na balkoně – seděl tam potichu a díval se do prázdna.
Petr se snažil být oporou, ale i on měl slzy v očích pokaždé, když jsme šli kolem dětského hřbitova.
Jednou večer jsem seděla u postýlky Terezky a šeptala jí: „Promiň mi to všechno…“
Terezka se usmála ve spánku a já věděla, že musím žít dál – pro ni i pro Klárku.
Dnes je Terezce pět let. Každý její smích je pro mě zázrak i bolestná připomínka toho, co jsme ztratili. Lidé v našem městě už přestali šeptat za mými zády – nebo jsem se naučila je neslyšet?
Někdy v noci přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla jsem právo rozhodovat o životě svých dětí? A co byste udělali vy?