Šťastné změny, nebo jen iluze? Příběh Ireny Novotné

„Tak co, Ireno, už ti ten tvůj zase utekl?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem zavřela dveře paneláku. Hlas paní Malé byl ostrý jako břitva a její oči mě propalovaly skrz naskrz. Zastavila jsem se na schodech, v ruce igelitku s prázdnými lahvemi do sběru. V tu chvíli jsem měla chuť se otočit a něco jí říct, ale místo toho jsem jen sevřela rty a šla dál. V hlavě mi hučelo. Už zase. Každý den stejná písnička – pohledy, šeptání, úšklebky. Jako by rozvod byl nakažlivá nemoc.

Když jsem vyšla ven, studený vzduch mi vrazil do tváře. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zahnat slzy, které se mi draly do očí. Bylo to už půl roku, co mě Petr opustil. Po dvaceti letech manželství prostě jednoho dne přišel domů a řekl: „Ireno, já už takhle dál nemůžu.“ A odešel. Bez hádky, bez vysvětlení. Jen ticho a prázdno v bytě, kde dřív býval smích naší dcery Kláry.

Klára… Ta mi to taky nedává zadarmo. „Mami, proč jsi ho nechala odejít? Proč jsi nebyla víc… já nevím… jiná?“ vyčítala mi do telefonu minulý týden. Studuje v Brně a domů jezdí čím dál míň. Vždycky když přijede, cítím napětí ve vzduchu. Jako by čekala, že jí dám odpovědi na otázky, které sama nechápe.

Ten den jsem šla do práce s těžkým srdcem. Dělám účetní v malé firmě na Smíchově. Kolegové jsou fajn, ale nikdo se neptá na osobní věci – což mi většinou vyhovuje. Jenže dneska jsem měla pocit, že i tam na mě všichni koukají jinak. Možná si to jen namlouvám… nebo už i tam někdo něco slyšel?

Po práci jsem šla nakoupit do Alberta. U regálu s pečivem jsem potkala paní Dvořákovou ze třetího patra. „Ireno, slyšela jsem, že Petr má novou… prý nějakou mladší kolegyni,“ zašeptala spiklenecky a naklonila se ke mně tak blízko, až jsem ucítila její parfém smíchaný s cigaretovým kouřem. „To víte, chlapi…“ dodala a významně pozvedla obočí.

Chtěla jsem utéct. Místo toho jsem jen přikývla a rychle zaplatila rohlíky a mléko. Cestou domů jsem přemýšlela: Je tohle můj život? Každý den stejný kolotoč – práce, obchod, samota v bytě a večer televize na pozadí ticha.

Když jsem přišla domů, čekal mě na záznamníku vzkaz od Kláry: „Mami, zavolej mi večer.“ Srdce mi poskočilo – možná se něco změnilo? Zavolala jsem jí hned po večeři.

„Ahoj mami,“ ozvalo se unaveně.

„Ahoj Klárko, jak se máš?“ zeptala jsem se opatrně.

„Mami… já nevím…“ chvíli bylo ticho. „Mám pocit, že se všechno rozpadá. Táta mi volal, že má novou přítelkyni. A já… já nevím, co si o tom mám myslet.“

„Klárko, já taky nevím,“ přiznala jsem tiše.

„Proč jste to nechali zajít tak daleko?“ vyhrkla najednou.

„Někdy prostě věci nejdou zachránit,“ řekla jsem a cítila, jak mi po tváři stéká slza.

„Mami… promiň,“ zašeptala a zavěsila.

Zůstala jsem sedět v kuchyni a dívala se do tmy za oknem. V hlavě mi běžely vzpomínky – první společné Vánoce s Petrem, Klářiny první krůčky, dovolená v Krkonoších… Kde se to všechno pokazilo?

Další den ráno jsem potkala paní Malou znovu. Tentokrát stála před domem s dalšími sousedkami a hlasitě rozebíraly něčí rozvod. Když mě spatřily, ztichly a upřeně mě sledovaly. Zastavila jsem se u popelnic a najednou mi došlo: Proč bych měla žít podle jejich představ? Proč bych měla být ta ustrašená Irena, která se bojí vyjít z bytu?

Ten den jsem si koupila nové šaty – červené, výrazné. Večer jsem si je oblékla a šla sama do kavárny na rohu. Seděla jsem u okna s knihou a poprvé po dlouhé době jsem se necítila neviditelná.

Za týden mi volala Klára: „Mami, můžu přijet na víkend?“

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem a cítila radost i nervozitu zároveň.

Když přijela, seděly jsme spolu v kuchyni a povídaly si dlouho do noci. Poprvé jsme si řekly věci nahlas – o bolesti, o strachu i o naději.

„Mami… já tě mám ráda,“ řekla nakonec Klára a objala mě.

V tu chvíli jsem pochopila, že štěstí není o tom splnit očekávání druhých – ale o odvaze být sama sebou.

Někdy si říkám: Je možné začít znovu i po padesátce? Nebo jsou šťastné změny jen iluzí? Co myslíte vy?