Když se rodina rozpadá: Příběh Anny, která musela znovu najít cestu ke své dceři

„Jak jsi to mohla udělat, mami?“ Klářin hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Stála uprostřed našeho malého obýváku v paneláku na Jižním Městě, oči plné slz a vzteku. Já jen mlčky seděla na pohovce, ruce v klíně, a snažila se pochopit, kde se to všechno pokazilo.

„Kláro, já přísahám, že jsem to neudělala. Nikdy bych ti neublížila,“ zašeptala jsem, ale ona už mě neposlouchala. Popadla kabelku a zabouchla za sebou dveře tak silně, až se rozdrnčely skleničky ve vitríně. Zůstala jsem sama. Bylo ticho, které mě dusilo.

Všechno začalo před třemi týdny. Klára mi volala v noci, že potřebuje přespat, protože se pohádala s přítelem. Přijela uplakaná, s rozmazanou řasenkou a v ruce igelitku s pár věcmi. Uvařila jsem jí čaj a seděly jsme spolu až do rána. Povídaly jsme si o všem možném – o práci, o jejím vztahu s Tomášem, o tom, jak je těžké být dospělý. Byla jsem šťastná, že je zase na chvíli doma.

Jenže ráno přišla ta rána. Klára zjistila, že jí chybí peněženka. Prohledaly jsme celý byt, ale nikde nic. Byla zoufalá – měla tam všechny doklady i peníze na nájem. Snažila jsem se ji uklidnit, nabídla jsem jí peníze na přežití do další výplaty. Ale ona jen mlčela a dívala se na mě tak zvláštně…

O dva dny později mi volala její kamarádka Petra. „Ančo, Klára říká, že jsi jí tu peněženku vzala ty. Prý jsi zoufalá z peněz.“ Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně s telefonem v ruce a nevěřila vlastním uším. Já? Ukrást vlastní dceři peněženku? Po všem tom, co jsem pro ni udělala?

Začaly mi chodit zprávy od příbuzných – teta Jana mi napsala, že by bylo lepší, kdybych si „dala život do pořádku“. Bratr Milan mi volal a ptal se, jestli nepotřebuju půjčit peníze. Všichni najednou věděli o mém údajném zoufalství a krádeži.

Byla jsem sama. V práci jsem dělala účetní už dvacet let, nikdy jsem neměla problém s penězi ani s důvěrou. Ale najednou se na mě kolegyně dívaly jinak – šeptaly si za mými zády a přestaly mě zvát na kafe.

Klára mi nebrala telefony. Psala jsem jí dlouhé zprávy plné vysvětlování a prosby o setkání. Odpověděla jen jednou: „Nechci tě teď vidět.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná jsem opravdu něco přehlédla? Možná jsem byla poslední roky moc tvrdá? Vzpomínala jsem na všechny ty chvíle, kdy jsme spolu byly samy – když jí bylo osm a já pracovala na dvě směny, abych zaplatila školu v přírodě; když jí bylo patnáct a poprvé se opila na diskotéce; když maturovala a já jí šila šaty na ples z posledních peněz.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na staré fotky. Klára jako malá v růžových šatičkách, Klára s rozbitým kolenem, Klára s maturitním vysvědčením v ruce… Slzy mi tekly po tváři a já si říkala: „Kde jsem udělala chybu?“

Po týdnu ticha mi zazvonil telefon. Byla to Klára. „Můžu přijít?“ zeptala se tiše. Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň.

Přišla večer, bledá a unavená. Sedla si ke stolu a dlouho mlčela. „Našla jsem tu peněženku,“ řekla nakonec. „Byla u Tomáše v autě.“

Chtěla jsem ji obejmout, ale ona se stáhla. „Promiň… Já… byla jsem tak vystresovaná… Všichni mi říkali, že jsi poslední dobou divná…“

„Kláro,“ řekla jsem tiše, „já bych ti nikdy neublížila.“

„Já vím,“ zašeptala a rozplakala se.

Objaly jsme se a plakaly spolu dlouho do noci. Ale něco mezi námi zůstalo zlomené – důvěra už nebyla taková jako dřív.

Od té doby uplynulo několik měsíců. Snažíme se spolu zase mluvit, chodíme spolu na procházky do Hostivařského lesa, občas si zajdeme na kafe do našeho oblíbeného podniku U Tří lvů. Ale pořád cítím tu propast mezi námi.

Někdy si říkám: Je možné znovu získat důvěru člověka, kterého milujete nejvíc na světě? Nebo některé rány prostě nikdy nezmizí?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit takové obvinění? Nebo by vás to navždy změnilo?