Když máma miluje jiné: Příběh jedné opomíjené dcery
„Proč jsi zase tak protivná, Lucie? Nemůžeš být jako kluci?“ Mámin hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené v pěst pod deskou, a sledovala, jak Tomáš s Matějem rozbalují další nové stavebnice. Bylo jim teprve osm, ale už dávno věděli, jak si mámu omotat kolem prstu. Já byla ta starší – ta, která by měla být rozumnější, klidnější, ta, která by měla ustupovat.
„Mami, já jsem taky dostala jedničku z matiky,“ pípla jsem tiše, když se všichni smáli nad novými hračkami. Máma jen mávla rukou: „To je hezký, ale kluci mají dneska svátek.“
Bylo mi čtrnáct a už jsem přesně věděla, jak to chodí. Každý jejich úspěch byl oslavován, každý můj byl přehlížen. Když jsem byla malá, ještě jsem doufala, že si mě máma všimne. Ale od chvíle, kdy se narodili dvojčata, jako by mě někdo vymazal z jejího světa.
Táta byl většinu času v práci nebo na chalupě. Když už byl doma, seděl u televize a na všechno jen kýval hlavou. „Nech to být, Lucko,“ říkával mi. „Kluci jsou ještě malí.“ Ale já už nebyla malá. A s každým dnem jsem cítila větší a větší prázdnotu.
Jednoho večera jsem zaslechla mámu v kuchyni s babičkou. „Lucka je poslední dobou nějaká divná,“ šeptala máma. „Pořád se tváří uraženě a nic ji nebaví.“ Babička jen pokrčila rameny: „To je puberta. Ale měla bys jí věnovat víc pozornosti.“ Máma si povzdechla: „Ale já mám tolik práce s klukama…“
V tu chvíli jsem měla chuť vběhnout do kuchyně a zakřičet: „A co já? Nejsem tvoje dcera?“ Ale místo toho jsem se zavřela v pokoji a brečela do polštáře.
Všechno vyvrcholilo o Vánocích. Pod stromečkem ležely hromady dárků – většina pro Tomáše a Matěje. Já dostala knížku a ponožky. Kluci dostali nový tablet, lego a dokonce i koloběžky. Když jsem se pokusila usmát a poděkovat, máma si mě změřila pohledem: „Mohla bys být vděčnější.“
Ten večer jsem to už nevydržela. Večeře byla tichá, jen kluci si špitali o hrách na tabletu. Když jsme zůstali sami v kuchyni, vybuchla jsem: „Proč jim dáváš všechno a mě nic? Proč mě nikdy nepochválíš? Proč mě nemáš ráda?“
Máma ztuhla. „Co to povídáš? Samozřejmě že tě mám ráda! Ale kluci jsou menší…“
„To říkáš pořád! Ale já už tě nezajímám! Nikdy jsi na mě neměla čas!“
V tu chvíli vešla babička a táta. Máma začala plakat: „Podívejte se na ni! Jak se mnou mluví! Já se můžu přetrhnout a ona mi tohle řekne!“
Babička mě vzala stranou: „Lucko, musíš být rozumnější. Máma to nemá lehké.“ Táta jen mlčel.
Druhý den už to věděli všichni příbuzní. Teta Jana mi volala: „Lucko, slyšela jsem, že jsi byla na mámu ošklivá. To se nedělá.“ Sestřenice mi napsala na Messengeru: „Co blbneš? Máma je jen jedna.“
Najednou jsem byla ta špatná. Ta nevděčná dcera, která křičí na vlastní matku. Nikdo nechtěl slyšet, jak se cítím. Nikdo neviděl ty roky přehlížení, ty tiché večery o samotě v pokoji.
Začala jsem trávit víc času venku nebo u kamarádky Veroniky. Její máma mě vždycky přivítala s úsměvem a ptala se mě na školu. U nich doma bylo teplo a smích – něco, co u nás chybělo.
Jednou večer jsme s Veronikou seděly na lavičce před panelákem a já jí všechno řekla. „Víš, že tě mám ráda,“ řekla mi tiše. „Ale musíš to nějak vydržet. Za pár let půjdeš na vysokou a budeš mít svůj život.“
Ale co když nechci čekat? Co když chci být šťastná už teď?
Začala jsem psát deník. Každý den jsem do něj vylévala svůj vztek i smutek. Psala jsem o tom, jak moc bych chtěla obejmout mámu a slyšet od ní: „Jsem na tebe pyšná.“ Psala jsem o tom, jak mě bolí sledovat kluky, jak dostávají všechno bez námahy.
Jednou večer jsem nechala deník otevřený na stole – možná schválně, možná omylem. Máma ho našla.
Přišla za mnou do pokoje s červenýma očima. „Lucko… proč jsi mi to nikdy neřekla?“
„Říkala jsem ti to pořád,“ odpověděla jsem tiše.
Sedla si ke mně na postel a poprvé po letech mě objala. Plakala jsme obě.
Ale nic se tím nezměnilo. Kluci dál dostávali víc pozornosti i dárků. Jen občas mi máma pohladila vlasy nebo mi uvařila čaj.
Rodina mě dál považovala za tu problémovou. Na rodinných oslavách se o mně šeptalo. Teta Jana jednou poznamenala: „No jo, Lucka je teď nějaká citlivka.“
Někdy mám pocit, že bych měla odejít a začít znovu někde jinde. Ale pak si vzpomenu na Veroniku a její rodinu – a doufám, že jednou budu mít svůj domov jiný.
Možná je tohle všechno normální v českých rodinách – že starší děti musí ustupovat mladším, že city nejsou důležité. Ale proč je tak těžké říct vlastnímu dítěti: „Mám tě ráda“?
Někdy si večer před spaním říkám: Je chyba ve mně? Nebo jsme prostě jen rodina, která neumí milovat všechny stejně? Co byste dělali vy na mém místě?