Ve stínu tchyně: Příběh z pražského paneláku
„Jano, proč jsi zase nechala ty hrnce na lince? Víš přece, že se to tak nedělá!“ Tchynin hlas mě vytrhl z myšlenek, když jsem se snažila rychle uklidit kuchyň po večeři. Petr seděl v obýváku, oči zabořené do telefonu, a dělal, že neslyší. V tu chvíli jsem měla chuť všechno nechat být a prostě odejít. Ale kam bych šla? Byt je malý, panelák na Jižním Městě ještě menší, když v něm žijí tři dospělí, z nichž jeden má potřebu kontrolovat každý pohyb ostatních.
„Promiňte, hned to uklidím,“ odpověděla jsem tiše, i když jsem v sobě cítila vztek. Proč se pořád omlouvám? Proč mám pocit, že musím být neustále vděčná za to, že tu vůbec můžu bydlet? Když jsme se s Petrem brali, sliboval mi, že to bude jen na chvíli. Jenže už jsou to tři roky a žádná změna na obzoru.
Tchyně, paní Novotná, je žena zvyklá mít vše pod kontrolou. Její manžel zemřel před deseti lety a od té doby si zvykla rozhodovat o všem sama. „Všechno musí být podle mě, jinak to nebude fungovat,“ říkávala často. A Petr? Ten raději mlčí. „Víš, jaká máma je, Jani. Nech to být, ona to myslí dobře,“ šeptal mi večer v posteli, když jsem mu zoufale vyprávěla o dalším konfliktu kvůli špatně pověšenému prádlu.
Ale já už nemůžu dál. Každý den je stejný – ráno vstanu dřív než ostatní, abych měla alespoň chvíli klidu na kávu. Pak rychle do práce – dělám účetní v malé firmě na Pankráci. Tam aspoň na chvíli zapomenu na dusno doma. Ale už cestou zpátky cítím úzkost – co bude dnes špatně? Zapomněla jsem koupit správný chleba? Neumyla jsem okna podle jejích představ?
Jednoho večera jsem přišla domů později než obvykle. V kanceláři jsme měli uzávěrku a šéf mě nepustil dřív. Otevřela jsem dveře a ucítila napětí ve vzduchu. Tchyně seděla u stolu s rukama založenýma na prsou.
„Kde jsi byla tak dlouho?“ spustila hned.
„V práci, měli jsme uzávěrku…“ začala jsem vysvětlovat.
„To jsou výmluvy! Kdybys byla pořádná žena, zvládneš práci i domácnost. Já jsem taky pracovala a nikdy jsem nenechala rodinu čekat na večeři!“
Petr se ani nepohnul. Jen se díval do talíře, jako by tam hledal odpovědi na všechny naše problémy.
Ten večer jsem poprvé zvýšila hlas: „Já už toho mám dost! Nejsem vaše služka! Snažím se, jak můžu, ale nikdy to není dost dobré!“
Ticho. Tchyně se na mě dívala s otevřenou pusou. Petr zvedl hlavu a poprvé za dlouhou dobu řekl: „Mami, nech Jani být.“
Bylo to poprvé, co se mě někdo zastal. Ale místo úlevy jsem cítila jen prázdnotu. V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem se vzdala vlastních snů jen proto, abych vyhověla ostatním. Chtěla jsem děti, vlastní byt, klidné večery s Petrem. Místo toho žiju v cizím bytě podle cizích pravidel.
Dny plynuly dál a napětí mezi mnou a tchyní rostlo. Petr se snažil být prostředníkem, ale většinou jen ustupoval své matce. Jednou večer přišla za mnou do kuchyně.
„Jano, víš… já vím, že to nemáš lehké. Ale já taky ne. Když mi umřel manžel, zůstala jsem sama na všechno. Bojím se… bojím se být zbytečná.“
Poprvé jsem ji viděla jinak – ne jako tyranku, ale jako osamělou ženu, která se bojí stáří a samoty.
„Paní Novotná… já nechci být vaším nepřítelem. Ale potřebuju taky svůj prostor. Potřebuju vědět, že mám právo rozhodovat o svém životě.“
Sedly jsme si spolu ke stolu a dlouho mlčely. Pak mi řekla: „Možná bych měla víc věřit vám mladým…“
Od té doby se něco změnilo. Ne hned – hádky byly dál, ale už nebyly tak ostré. Petr začal víc mluvit o tom, že bychom měli hledat vlastní byt. Já začala chodit na jógu a našla si nové kamarádky.
Není to dokonalé – pořád mám někdy pocit, že žiju ve stínu tchyně. Ale už vím, že mám právo říct svůj názor a postavit se za sebe.
Někdy večer sedím u okna panelákového bytu a přemýšlím: Kolik žen v Česku žije podobný příběh? Kolik z nás čeká na odvahu začít žít svůj vlastní život? Co byste udělali vy na mém místě?