Když rovnost vstoupí do kuchyně: Příběh z nitra jedné pražské rodiny

„Tohle není guláš, to je nějaká moderní patlanina!“ vyhrkla jsem, sotva jsem ochutnala první lžíci. Seděla jsem u stolu v naší malé kuchyni na Vinohradech, kde se vždycky vařilo podle receptů mojí maminky. Můj syn Ondřej se na mě podíval s úsměvem, ale v očích měl napětí. Klára, jeho žena, stála u sporáku a snažila se tvářit klidně. „Mami, Klára chtěla zkusit něco nového. Je to veganský guláš,“ řekl Ondřej a pohladil ji po rameni.

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval kus domova. Celý život jsem byla zvyklá na to, že žena vaří maso, peče bábovku a v neděli dělá svíčkovou. Najednou mi někdo říká, že maso není potřeba a že i bez něj může být rodina šťastná? „A co budeš dělat, až ti Ondřej řekne, že chce řízek?“ rýpla jsem si. Klára se usmála. „Tak mu ho udělám. Ale dneska bych byla ráda, kdybychom zkusili něco jiného.“

Byla jsem zvyklá na svůj svět – svět, kde má každý své místo. Muž chodí do práce, žena se stará o domácnost. Ale Klára pracovala jako právnička a Ondřej byl na rodičovské dovolené s jejich malou dcerkou Eliškou. Připadala jsem si najednou zbytečná a staromódní. Když jsem to jednou zmínila své sestře Daně po telefonu, řekla mi: „Ludmilo, svět se mění. Buď ráda, že máš syna, který umí přebalit dítě a uvařit polévku.“

Jenže já jsem v tom viděla hrozbu. Co když už nebudu potřeba? Co když už moje zkušenosti nikoho nezajímají? Začala jsem být protivná a hádavá. Každý víkend jsem hledala chyby v Klářině vaření nebo v tom, jak uklízí. Jednou jsem dokonce přerovnala celý šuplík s příbory, protože „takto to přece nemůže být“.

Jednoho večera jsme seděli všichni u stolu a Eliška začala plakat. Ondřej ji vzal do náruče a začal ji houpat. Klára mezitím dojídala večeři. „Tohle by za nás nebylo možné,“ povzdechla jsem si nahlas. Klára se na mě podívala: „A je to špatně?“

Zamyslela jsem se. Vždyť Ondřej je šťastný. Eliška je spokojené dítě. Klára zvládá práci i rodinu. Proč mám pocit, že je něco špatně? Možná proto, že mám strach. Strach z toho, že už nejsem ta hlavní žena v rodině.

Jednou přišla Klára domů pozdě večer – byla unavená z práce a Ondřej už spal s Eliškou v ložnici. Sedla si ke mně do kuchyně a nalila si skleničku vína. „Ludmilo,“ začala tiše, „já vím, že je to pro vás těžké. Ale já vás obdivuju. Vychovala jste skvělého syna a já bych byla ráda, kdybychom byly kamarádky.“

Nevěděla jsem, co říct. Najednou mi došlo, že ona nebojuje proti mně – ona jen chce žít po svém. A možná bych jí mohla dát šanci.

Začala jsem se učit nové věci – třeba jak udělat veganskou svíčkovou nebo jak používat myčku nádobí (kterou jsem vždycky považovala za zbytečnost). S Klárou jsme si začaly povídat o práci, o dětech i o tom, jaké to je být ženou dnes a před třiceti lety.

Jednou přišla Eliška s obrázkem: „Babičko, to jsi ty a maminka v kuchyni!“ Usmála jsem se a poprvé pocítila hrdost na to, že jsme spolu.

Ale ne všechno bylo růžové. Občas mě pořád bodlo u srdce, když Ondřej vařil večeři nebo když Klára rozhodovala o tom, kam pojedou na dovolenou. Ale naučila jsem se mlčet a pozorovat – a někdy i pochválit.

Jednoho dne jsme seděli všichni na zahradě u grilu – místo klobás jsme opékali zeleninu a tofu. Smála jsem se s ostatními a uvědomila si, že rodina není o tom, kdo má pravdu nebo kdo co dělá. Je to o tom být spolu.

A tak se ptám: Je opravdu tak těžké přijmout změnu? Nebo je těžší připustit si vlastní strachy? Co byste udělali vy na mém místě?