Praskliny v Štěstí: Můj Boj mezi Láskou a Odchodem

„Proč jsi zase přišel pozdě? Myslíš si, že tady na tebe budu čekat celý večer?“ Tereza stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. Její hlas byl ostrý jako nůž. Ztuhl jsem ve dveřích, klíče mi vypadly z ruky na dlažbu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle už není domov, kde bych se těšil na návrat.

„Měl jsem poradu, Terezo. Říkal jsem ti to ráno,“ snažil jsem se zachovat klid, ale v hrudi mi bušilo srdce. Věděl jsem, že to není jen o dnešku. Poslední měsíce jsme se hádali kvůli každé maličkosti – kdo koupí mléko, kdo vyzvedne Aničku ze školky, kdo zapomněl zaplatit elektřinu. Drobnosti, které se skládaly do mohutné hory nevyřčených křivd.

Tereza se otočila a začala zuřivě krájet cibuli. „Všechno je ti jedno. Práce je ti přednější než rodina. Vždycky to tak bylo.“ Její slova mě bodala víc než ta cibule v očích. Vzpomněl jsem si na naše začátky – jak jsme spolu seděli na lavičce v parku na Letné a plánovali společnou budoucnost. Tehdy jsme věřili, že všechno zvládneme. Jenže teď jsme byli dva cizinci v jednom bytě na Žižkově.

Večer jsem seděl na balkoně s pivem v ruce a díval se na světla města. Slyšel jsem tlumený pláč z ložnice – Tereza brečela potichu, aby ji Anička neslyšela. V tu chvíli jsem cítil vinu i vztek zároveň. Proč jsme to nechali zajít tak daleko? Proč už spolu neumíme mluvit bez křiku?

Ráno bylo ticho. Anička seděla u stolu a malovala sluníčko. „Tati, proč je maminka smutná?“ zeptala se tiše. Polkl jsem naprázdno a pohladil ji po vlasech. „Někdy jsou dospělí smutní, ale to neznamená, že tě nemáme rádi.“ Lhal jsem jí? Nebo jsem lhal sám sobě?

V práci jsem byl duchem nepřítomný. Kolega Petr si toho všiml. „Hele, Honzo, jsi v pohodě? Poslední dobou jsi jak tělo bez duše.“ Pokrčil jsem rameny. „Doma to není jednoduchý.“ Petr přikývl – i on měl za sebou rozvod a věděl, jaké to je.

Večer jsme s Terezou seděli naproti sobě u stolu. Mezi námi talíře s večeří, které jsme sotva ochutnali. „Takhle to dál nejde,“ řekla najednou Tereza a podívala se mi do očí. „Nejsme šťastní ani jeden.“

Mlčel jsem dlouho. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny společné roky – svatba na radnici v Karlíně, první dovolená v Krkonoších, narození Aničky. Ale taky hádky, mlčení, slzy.

„Máš pravdu,“ přiznal jsem nakonec. „Ale co s tím? Kvůli Aničce bych chtěl zůstat…“

Tereza zavrtěla hlavou: „Děláme jí tímhle spíš zle. Dítě cítí všechno.“

Ten večer jsme poprvé po dlouhé době mluvili upřímně. O strachu z budoucnosti, o samotě, o tom, jestli ještě někdy budeme šťastní – každý zvlášť nebo spolu.

Další týdny byly jako jízda na horské dráze. Jednou jsme se objímali a plakali spolu, jindy jsme se hádali kvůli rozdělení majetku nebo péče o Aničku. Rodiče mi volali každý den – máma mě prosila, ať to ještě zkusíme zachránit kvůli dítěti. Táta jen mlčky poslouchal a občas utrousil: „Život není pohádka.“

V práci jsem byl čím dál víc unavený. Šéf mi nabídl povýšení, ale já měl pocit, že už nic nemá smysl. Kamarádi mě tahali na pivo do hospody U Vystřelenýho oka, ale já jen seděl a mlčel.

Jednoho dne přišla Tereza s návrhem: „Co kdybychom si dali pauzu? Ty bys mohl na čas bydlet u rodičů.“ Souhlasil jsem – ne proto, že bych chtěl utéct, ale protože jsem už nevěděl, jak dál.

První noc u rodičů byla zvláštní. Máma mi připravila večeři jako za dětství a táta pustil televizi nahlas, aby zakryl trapné ticho. Ležel jsem v dětském pokoji a díval se do stropu. Přemýšlel jsem, jestli je lepší zůstat v nefunkčním vztahu kvůli dítěti nebo odejít a začít znovu.

Po týdnu mi Tereza poslala zprávu: „Anička se ptá, kdy přijdeš domů.“ Srdce mi sevřela úzkost. Co je vlastně domov? Místo, kde žije rodina pohromadě za každou cenu? Nebo místo, kde může člověk dýchat?

Setkali jsme se v parku na Letné – tam, kde kdysi všechno začalo. Anička běhala po trávě a my seděli na lavičce jako tehdy. „Honzo,“ začala Tereza tiše, „možná je čas pustit minulost a dát si šanci být šťastní každý zvlášť.“

Dlouho jsem mlčel. Nakonec jsem ji vzal za ruku a oba jsme plakali – tentokrát ne ze vzteku nebo bolesti, ale z úlevy.

Dnes už bydlím sám v malém bytě na Vinohradech. S Aničkou se vídáme každý týden a snažím se být lepším tátou než dřív. S Terezou spolu dokážeme mluvit bez výčitek.

Někdy si říkám: Udělal jsem správně? Je lepší odejít kvůli sobě i za cenu bolesti všech okolo? Nebo měl člověk bojovat víc? Co byste udělali vy?