Když ti nejlepší přátelé zradí: Příběh o ztracené důvěře a druhých šancích

„Tohle nemůžeš myslet vážně, Jano! Vždyť víš, co pro mě Tomáš znamenal!“ křičela jsem na ni v kuchyni jejího bytu na Vinohradech. Slzy mi stékaly po tvářích a ruce se mi třásly, když jsem držela hrnek s kávou. Jana stála naproti mně, bledá a s očima sklopenýma k zemi. „Lucie, já… já jsem se do něj prostě zamilovala. Nešlo to zastavit. Nechtěla jsem ti ublížit.“

Ten den se mi zhroutil svět. Tomáš byl moje první velká láska. Poznali jsme se na gymplu v Pardubicích, prožili spolu pět let, plánovali společnou budoucnost. Jenže pak přišla krize, hádky kvůli jeho práci v Praze, moje žárlivost na jeho kolegyně. Rozešli jsme se. A Jana, moje nejlepší kamarádka od dětství, byla u toho. Utěšovala mě, když jsem brečela do polštáře, poslouchala mé stížnosti na Tomášovu nespolehlivost i jeho krásné oči. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona…

Když mi po roce oznámila, že se s Tomášem vídají a že je to vážné, myslela jsem, že omdlím. První týdny jsem s ní nemluvila. Pak jsem si řekla, že musím být dospělá. Že láska je nevyzpytatelná a že přátelství je důležitější než chlapi. Snažila jsem se žít dál – našla jsem si práci v knihovně na Letné, začala chodit na jógu a poznala pár nových lidí. Ale Jana mi chyběla. Po čase jsme se začaly znovu vídat, i když už to nikdy nebylo jako dřív.

Svatba byla krásná. Jana zářila štěstím a Tomáš se tvářil spokojeně. Seděla jsem mezi hosty a snažila se usmívat, ale uvnitř mě to bolelo. Po obřadu mě Jana objala a zašeptala: „Děkuju, že jsi přišla.“

Roky plynuly. Jana s Tomášem si koupili byt na Žižkově, narodila se jim dcera Anička. Já zůstala sama – pár vztahů nevyšlo, práce mě naplňovala jen částečně. S Janou jsme se vídaly méně často, ale pořád jsme si psaly a občas zašly na víno.

A pak přišel ten večer. Bylo to v listopadu, venku mrholilo a já seděla doma s knihou, když mi zazvonil telefon. Na displeji svítilo Tomášovo jméno. Zvedla jsem to s obavou v hlase: „Ahoj?“

„Ahoj Lucie… promiň, že volám tak pozdě. Potřebuju s tebou mluvit.“ Jeho hlas byl tichý a roztřesený.

Sešli jsme se v malé kavárně u náměstí Jiřího z Poděbrad. Tomáš vypadal unaveněji než kdy dřív. „Lucie,“ začal po chvíli ticha, „já už to s Janou nezvládám. Poslední roky je to jen hádka za hádkou. Myslím… myslím pořád na tebe.“

Zůstala jsem sedět jako opařená. „Co to říkáš? Máš rodinu! Dceru!“

„Já vím,“ povzdechl si Tomáš a sklopil oči. „Ale s Janou jsme si nikdy nebyli tak blízcí jako my dva. Byla jsi moje jediná opravdová láska.“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty večery, kdy jsme s Tomášem seděli na lavičce u Labe a snili o budoucnosti. Ale taky všechny ty slzy kvůli jeho lžím a nevěře.

„A co Jana? Ví o tom?“ zeptala jsem se tiše.

Tomáš zavrtěl hlavou: „Nechci jí ublížit… ale už to dál nejde.“

Odešla jsem z kavárny s hlavou plnou myšlenek. Doma jsem seděla na posteli a dívala se do tmy. Co mám dělat? Mám dát Tomášovi druhou šanci? Mám zradit Janu stejně jako ona kdysi mě?

Další dny byly jako zlý sen. Jana mi psala zprávy o Aničce, posílala fotky z výletů – nic netušila. Tomáš mi volal skoro každý večer a prosil mě o odpověď.

Jednou večer jsem to nevydržela a zavolala Janě: „Jano… musíme si promluvit.“ Sešly jsme se v její kuchyni – té stejné kuchyni, kde mi kdysi oznámila svůj vztah s Tomášem.

„Jano… Tomáš mě kontaktoval,“ začala jsem opatrně.

Jana zbledla: „Cože? Proč?“

„Říkal… že už s tebou nechce být. Že chce být se mnou.“

Jana chvíli mlčela a pak jí vyhrkly slzy do očí: „Já to věděla… poslední rok je to peklo. Myslela jsem si, že tě nikdy nepřestane milovat.“

Seděly jsme tam dlouho do noci a brečely obě dvě – nad ztraceným přátelstvím, nad rozbitými sny i nad tím, jak moc nám Tomáš ublížil.

Nakonec jsem Tomášovi napsala krátkou zprávu: „Nechci být součástí další zrady.“

Dnes je to už několik měsíců od té doby. Jana se rozvedla, bydlí teď s Aničkou u rodičů v Hradci Králové a pomalu se dává dohromady. Já jsem pořád sama – ale poprvé po letech mám pocit klidu.

Někdy si říkám: Proč osud tak často staví lidi před volbu mezi láskou a přátelstvím? A je vůbec možné odpustit zradu – sobě i druhým? Co byste udělali vy na mém místě?