Důstojníkova laskavost: Jak mi cizí člověk změnil život v nejtemnější chvíli

„Co to děláte?!“ ozvalo se za mnou ostře, když jsem strkala poslední konzervu do batohu. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly. Otočila jsem se a spatřila mladého strážníka v modré uniformě. V očích měl překvapení, ale ne hněv. „Prosím… já… nemám peníze,“ vyhrkla jsem a slzy mi začaly stékat po tvářích. Stála jsem u regálu s dětskými přesnídávkami, v hlavě mi vířily myšlenky na mé dvě děti doma, na prázdnou lednici a na to, jak už několik dní žijeme jen o suchém chlebu.

Strážník chvíli mlčel. „Jmenuju se Tomáš,“ řekl tišeji, „a ty?“

„Radka,“ zašeptala jsem.

„Radko, proč jsi to udělala?“ Jeho hlas nebyl obviňující, spíš smutný. V tu chvíli jsem se zlomila. Vyprskla jsem pláč a mezi vzlyky mu řekla o tom, jak mě před dvěma měsíci opustil manžel, jak přišel exekutor a zabavil nám televizi i pračku, jak jsem přišla o práci v knihovně a jak už nemám sílu žádat o další sociální dávky, protože úřednice na úřadě práce se na mě dívají jako na špínu.

Tomáš mě vzal stranou do malé kanceláře za pokladnami. „Neboj se, nebudu volat kolegy ani tě nikam odvádět,“ řekl a podal mi kapesník. „Ale musíš mi slíbit, že už to neuděláš.“

Seděla jsem tam s hlavou v dlaních a cítila jsem se menší než kdy dřív. „Já nevím, co mám dělat…“

Tomáš chvíli přemýšlel. Pak sáhl do peněženky a vytáhl pětistovku. „Tady máš. Kup si, co potřebuješ. A napiš mi číslo, prosím.“

Byla jsem v šoku. „To nemůžu přijmout…“

„Můžeš. A musíš. Máš děti.“

Ten večer jsem domů nesla plnou tašku jídla. Děti mě objaly a poprvé po dlouhé době jsme večeřeli něco jiného než suchý chleba s margarínem. Ale místo úlevy jsem cítila stud a vinu. Co když mě Tomáš udal? Co když přijde sociálka? Celou noc jsem nespala.

Druhý den ráno mi přišla SMS: „Radko, jak se máte? Potřebujete ještě něco? Tomáš.“

Nevěděla jsem, co napsat. Nakonec jsem jen poděkovala a napsala, že jsme v pořádku. Ale nebyli jsme. Dny plynuly a já se snažila najít práci – marně. Všude chtěli zkušenosti, které nemám, nebo směny, které bych s dětmi nezvládla.

Jednoho dne Tomáš zazvonil u našich dveří. Přinesl krabici s jídlem a malý vánoční stromeček. „Vím, že je to těžké,“ řekl tiše, „ale nechci, abyste byli na Štědrý den sami.“

Děti byly nadšené. Já jsem se styděla – měla jsem pocit, že selhávám jako matka i jako člověk. Ale Tomáš zůstal na večeři a povídali jsme si dlouho do noci. Vyprávěl mi o svém dětství v dětském domově, o tom, jak mu jednou cizí paní dala kabát a on díky tomu poprvé v zimě nemrznul.

„Někdy stačí málo,“ řekl tehdy, „a člověk může změnit něčí život.“

Po Vánocích mi Tomáš pomohl najít brigádu v místní knihovně – uklízela jsem tam po zavírací době. Nebyla to práce snů, ale mohla jsem být s dětmi a začala jsem věřit, že všechno bude lepší.

Moje máma mi volala jen zřídka – vždycky jen proto, aby mi připomněla, že jsem zklamala rodinu. „Kdybys nebyla tak tvrdohlavá, mohla jsi mít normální život,“ říkala často do telefonu.

Jednou jsem to už nevydržela: „Mami, já se snažím! Ale sama to nezvládnu!“

„Tak si najdi chlapa,“ odsekla.

Zavěsila jsem a rozplakala se. Tomáš byl jediný člověk, který mě nesoudil.

Začali jsme se vídat častěji – nejdřív kvůli dětem, pak i kvůli sobě. Dlouho jsem si nedovolila doufat v něco víc než přátelství. Ale když mě jednou vzal na procházku do Stromovky a chytil mě za ruku, poprvé po letech jsem pocítila něco jako štěstí.

Jednou večer přišla dcera Anička za mnou do kuchyně: „Mami, bude Tomáš bydlet s námi?“

Zasmála jsem se: „To nevím, zlatíčko.“

Ale v srdci už jsem věděla odpověď.

Dnes je to dva roky od toho listopadového večera. Pracuji na poloviční úvazek v knihovně a občas vypomáhám ve školní družině. S Tomášem jsme rodina – ne dokonalá, ale naše.

Někdy si říkám: Co by se stalo, kdyby mě tehdy Tomáš neoslovil jinak než ostatní? Kolik lidí kolem nás prochází stejným zoufalstvím – a stačilo by jim málo? Možná bychom měli častěji hledat cestu k druhým místo rychlého odsouzení… Co myslíte vy?