Skrytá pravda: Jak tajné kamery odhalily zradu mé ženy

„Proč jsi dneska přišla tak pozdě?“ zeptal jsem se Jany, když vešla do bytu a rychle si sundala kabát. Její pohled se na vteřinu zadrhl, pak se usmála a řekla: „Byla jsem s Lenkou na víně, protáhlo se to.“ V tu chvíli jsem jí chtěl věřit. Ale něco ve mně už několik měsíců hlodalo. Něco, co jsem nedokázal pojmenovat, ale co mi nedalo spát.

Jsem Petr Novotný, třicet osm let, programátor z Prahy. S Janou jsme spolu byli dvanáct let, máme dvě děti – Adélku a Filipa. Všichni naši známí nám záviděli. „Vy jste takový ideální pár!“ slýchali jsme často. Jenže za zavřenými dveřmi našeho bytu na Vinohradech to poslední rok skřípalo. Jana byla často unavená, podrážděná, vymlouvala se na práci nebo kamarádky. Já jsem se snažil být chápavý, pomáhal jsem s dětmi i domácností, ale její chladnost mě bolela.

Jednoho večera, když jsem seděl v kuchyni a díval se na prázdnou židli naproti sobě, mě napadlo něco šíleného. Koupil jsem malou kameru na internetu a schoval ji do knihovny v obýváku. Připadal jsem si jako blázen – copak nejsem paranoidní? Ale něco mi říkalo, že musím znát pravdu.

První týden se nic zvláštního nestalo. Jana chodila domů později než obvykle, ale vždycky měla nějaké vysvětlení. Druhý týden jsem však na záznamu uviděl něco, co mi vyrazilo dech. Jana seděla na gauči s naším sousedem Tomášem. Smáli se, pili víno a pak… pak se políbili. Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit. Přehrával jsem si tu scénu znovu a znovu, doufal jsem, že je to jen nějaký hloupý žert nebo nedorozumění. Ale nebylo.

Celou noc jsem nespal. Hlavou mi běžely vzpomínky na naše společné chvíle – svatba na Karlštejně, první dovolená v Krkonoších, narození Adélky… Jak tohle mohla udělat? Co jsem udělal špatně? Druhý den ráno jsem se na Janu nemohl ani podívat. Ona si toho všimla: „Děje se něco?“ zeptala se opatrně. „Ne, jen mám hodně práce,“ zalhal jsem.

Týdny plynuly a já sbíral další důkazy. Tomáš k nám chodil čím dál častěji – prý kvůli opravám nebo protože si chtěl půjčit nářadí. Jana byla vždycky nervózní, když jsem byl doma. Začal jsem být podezřívavý ke všemu: proč je v koupelně tak dlouho? Proč si píše zprávy v noci? Proč už mě skoro nepolíbí?

Jednoho večera jsem už nevydržel a pustil si všechny záznamy najednou. Viděl jsem je spolu – smáli se, objímali se, líbali se… V našem bytě! V našem manželském loži! Pocit zrady byl tak silný, že jsem měl chuť rozbít všechno kolem sebe.

Začal jsem přemýšlet o pomstě. Měl bych jí to říct do očí? Měl bych to říct Tomášově ženě Lucii? Nebo mám všechno nechat být kvůli dětem? Každý den byl pro mě utrpením. Dělal jsem, že je všechno v pořádku, ale uvnitř mě to ničilo.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Adélka se mě zeptala: „Tati, proč jsi poslední dobou tak smutný?“ Podíval jsem se na ni a málem se rozbrečel. Kvůli dětem jsem musel hrát divadlo dál.

Nakonec jsem to nevydržel a rozhodl se pro konfrontaci. Počkal jsem, až děti usnou, a pustil Janě video ze skryté kamery. Nejprve zbledla, pak začala brečet: „Petře, já… já nevím, co říct.“

„Jak dlouho to trvá?“ zeptal jsem se tiše.

„Půl roku,“ přiznala mezi vzlyky.

„Proč?“

„Cítila jsem se sama… Ty jsi byl pořád v práci nebo u počítače… Tomáš mi naslouchal…“

V tu chvíli jsem měl chuť křičet, ale místo toho jsem jen seděl a díval se do stolu. Všechno ve mně křičelo bolestí a vztekem.

Následující týdny byly peklo. Jana se snažila omlouvat, slibovala změnu, chtěla zachránit naše manželství kvůli dětem. Já ale nevěděl, jestli jí ještě někdy dokážu věřit.

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Dvořákové na Vinohradech. Bylo to těžké – musel jsem poslouchat o svých chybách i o jejích pocitech samoty. Někdy jsem měl chuť všechno vzdát a odejít. Ale kvůli dětem jsme bojovali dál.

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsem poprvé pustil tu nahrávku. S Janou jsme spolu pořád – ale už nikdy to nebude jako dřív. Důvěra je křehká věc a když jednou praskne, už ji nikdy neslepíte úplně.

Někdy v noci ležím vedle Jany a přemýšlím: Udělal jsem dobře, že jsem jí dal druhou šanci? Nebo bych měl odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?